Učení
a skutky sociální demokracie
napsal:
V. Čerkezov
I.
Dvě
historická data
Socialistický
sjezd 1. internacionály v roce 1893 byl značně překvapen jednáním legitimní
většiny kongresu. Nikdo si od té doby nepoložil otázku, jejíž řešení by bylo
velmi zajímavé: -jestli chování většiny
bylo obyčejným klopýtnutím delegátů, nebo bylo logickým důsledkem legální
taktiky, reforem k pláči a čistě politické-volební agitace, tedy všeho co se
teprve krátce nazývá “vědeckým socializmem”,
Na
štěstí pro nás, nám odpověděl sám Engels. “Je to právě padesát let", řekl
na posledním zasedání kongresu, “co jsme společně s Marxem založily naše první
řady. Bylo to v Paříži roku 1843 v revui, která se jmenovala Annale franco-allemandes. Do té
doby byl socializmus reprezentován jen malými sektami... Tento rok je ještě
jiným výročím: výročím socialistického kongresu, který se konal před dvaceti
lety a na němž jsme přijali plán kampaně, kterou neúnavně sledujeme až do
současnosti. Konal se v roce 1873. 1) Zorganizovali jsme se,
plánovali a vidíte, kam jsme došli... Zůstaňme pevně sjednoceni v naší linii a
vítězství nás nemine." 2)
A
je to jasné! Nebo ne? Je jasné, že socialistický svět byl překvapen pouze
proto, že neznal většinovou linii, a že vůdce “vědeckého socializmu” se právem
honosí jednáním, které předvídal od svých padesáti let a přijal před dvaceti
lety. Podívejme se, co nového přinesli Marx s Engelsem socializmu, a jaký byl
charakter sjezdu v roce 1872.
Především
mi záleží na tom, abych potvrdil, že Marx revolucionář a obránce proletariátu,
Marx nesrovnatelný
polemik, který celou svoji ekonomickou vědu dal do
služeb lidu, a zůstává i nadále velkou postavou v historii vývoje moderního
socializmu. Nechci snižovat služby, které prokázal emancipaci dělnické třídy,
když vypíšu stručný přehled jeho socialistických idejí v letech 1843-48. Chci
jenom vědět, jsou-li obrovské Engelsovy nároky nějak potvrzeny i v minulosti a
poukázat na výčet jejich učení v té době.
Víme,
že od roku 1839 do roku 1848 existovalo ve Francii široké revoluční hnutí s
jasně socialistickou tendencí. Jeho publikace zaplavovaly zemi. Proudhon, P.
Leroux, V. Considérant, G. Sandová, August Comte, Lamennais, Barbés, Blanqui a
Louis Blanc hlásali socialistická učení, často si vzájemně protiřečící, přesto
však dělnickými masami ochutnávány. Louis Blanc byl především populista. Jeho
návrh Organizace práce ho triumfálně vynesl 24.února 1848 až do
prozatímní vlády. Ve svém časopisu Revue
pokroku, založeném roku 1839, začal Louis Blanc zveřejňovat svůj
systém státního socializmu, který byl tenkrát zcela novým učením. Tvrdil, že
sociální otázka bude vyřešena jen demokratickým státem, že lid musí především
dobýt politickou moc, vzít do svých rukou moc zákonodárnou, a že
politický zápas musí být podřízen hospodářské a sociální emancipaci lidu. Ta je
cílem a politický zápas jenom prostředkem. Až bude stát dobyt, zničí se
všechna privilegia a celá kapitalistická sociální organizace se nahradí
organizací národních dílen s bezplatnými kredity autonomních sdružení. Až budou
založena a “kredit chudých” začne fungovat, stát nebude mít právo vměšovat se
sdružením do života. Družstva budou organizována na komunistické platformě
podle hesla: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. To
je v několika slovech učení Louise Blanca. Vidíme, že sociální demokracie
dnešních dnů... necháme však samotného Engelse, aby nám ukázal, co kázali s
Marxem po Louis Blancovi. Několik měsíců před revolucí 24. února 1848 zveřejnila německá Komunistická liga slavný Komunistický manifest, zredigovaný
Marxem a Engelsem. Byly v něm doporučeny tyto praktické prostředky:
1. Vyvlastnění
půdy a zavedení renty na útraty státu.
2. Značná
progresívní daň z příjmů.
3. Zrušení
dědického práva.
4. Konfiskace
statků přistěhovalců a vzbouřenců.
5. Soustředění
kreditu do rukou vlády pomocí státní banky a výhradního monopolu
6. Centralizace dopravních
podniků do rukou státu.
7. Zvýšení
počtu státních továren a pracovních nástrojů - kultura a ameliorace země
podle všeobecného plánu.
8. Povinná
práce pro všechny - organizace pracovní armády především pro zemědělství."
Čím se Engels
chlubí? Chápu oslavy při výročí zveřejnění manifestu Roberta Owena roku 1813,
protože hlásal skutečně ucelené a humanistické socialistické myšlenky. Ale
oslavovat den, kdy se na politickém obzoru objevil
Engels se svými zpátečnickými myšlenkami a svojí nešťastnou taktikou...!
Odpusťte mi...
Nyní
prostudujme jiné slavné datum, léta 1872 - 73, kdy “byl přijat plán činnosti”,
který vedl v Curychu ke známým prohlášením a jehož jediným možným výsledkem je
napomáhání soudobému vládnímu systému, založeném na kapitalistickém
vykořisťování a militarizmu - v minulosti nevídaném.
Musíme
přiznat, že jsme poněkud překvapeni, když se Engels domnívá, že si mohou s
Marxem blahopřát vzhledem k posledním kongresům Internacionály. Skutečnou
Marxovu slávu tvoří zredigování úvah a všeobecných stanov Sdružení, které spadá do období mezi lety 1864 až
1869, - až do basilejského kongresu - kdy stál Marx na vrcholu. Zato kongresy
konané v letech 1872 a 1873 zanechaly v Marxovi hořké vzpomínky, protože dobře
viděl, že jejich výsledkem je odsouzení centralisticko - státní frakce k smrti.
Od té doby přestala existovat marxistická frakce Internacionály a kongresy
konané do roku 1882 byly vedeny jedině federalisty - bakuninisty, známými jako
anarchisté. Jestliže Marx nebyl s výsledkem kongresu z roku 1872 spokojen,
Engels naopak triumfoval, protože už dlouho uvažoval o tom, jak by vyvolal v
Internacionále rozkol. Plný zpátečnických myšlenek, o kterých jsme se už
zmínili, získal Engels nesmiřitelnou zášť k frakci federalistů - anarchistů,
především k členům “Mezinárodní socialistické Aliance”. Federalisté převládali
v Internacionále švýcarské, belgické, španělské a vlašské.
Engels
jako člen Generální rady Internacionály a korespondent pro Španělsko, napsal
24. července 1872 španělské federační radě neuvěřitelný dopis, ve kterém žádal
o “seznam všech členů Aliance", který končil takto: “Neobdržím-li
kategorickou a uspokojivou odpověď obratem pošty, bude Generální rada nucena
veřejně vás udat...” (Viz. Paměti
jurské Federace str. 250) Engels napsal tento dopis bez vědomí ostatních
členů Rady. Rada po mínění Junga a Marxe tento dopis, později proslulý,
neakceptovala.
Nemám tolik
místa, abych vypsal jednotlivé Engelsovi, Lafarguovi a Utinovi intriky proti
federalistům a proti Bakuninovi a Jamesu Guillameovi především. Dodejme jen, že
tyto intriky přinesly do Internacionály rozkol, který vyvrcholil na kongresu
smutné paměti roku 1872. Všeobecně se neví, jakým způsobem byl tento kongres
svolán. Stačí říci, že Marx s Engelsem nařídili delegátu Sorgeovi z německé
sekce v New Yorku, aby pokud možno získal co největší množství nepopsaných
mandátních lístků. Ty pak byly rozděleny mezi Marxovi a Engelsovy stoupence.
Vrcholem ale bylo, že tito pánové si přivedly jako členy Generální rady
Internacionály lidi, kteří nikdy nebyly členy žádné sekce, a dokonce i
Engelsova blízkého přítele, proslulého Multmana Barryho, dopisovatele Standartu a náhončího anglických
konzervativců. Majoritou, vytvořenou tímto způsobem, vyloučili Bakunina,
Guillaumea a s nimi jurskou, španělskou, vlašskou, belgickou a anglickou
federaci. S Marxem, Engelsem, M. Barrym a jinými zůstali akorát Němci a několik
izolovaných skupin z různých zemích. Všechny činné a revoluční síly se ale
spojily s federalisty - anarchisty, kteří pak svolávaly kongresy Internacionály
až do roku 1882. 3)
Jaká
výročí to Engels připomněl! Je snad divné, když legitimní skupina, vzešlá z tak
slavných základů, se v Curychu paktovala s vládami, potírala nezávislé a
hlásala válku...?
II.
Diktatura a nárok na vědeckost.
Abychom
si vytvořili lepší obrázek jednání Marxe a Engelse coby inspirátorů Generální
rady Internacionály, podívejme se, jak se chovali v době pařížské Komuny.
3. dubna roku 1874 psala Generální rada
Internacionály z Londýna do Paříže: Občané, vzhledem ke stavu věcí vyzýváme
členy pařížské kanceláře, aby do londýnské ústřední kanceláře zasílali
každodenní zprávy.
Žádat
zprávy od lidí, kteří bojují! K čemu zprávy?
9. dubna: Čekáme
na výsledky, abychom vám poslali své instrukce.
Bismarck a
císař Vilém, když už chtěli velet, byli alespoň přítomni na bojišti. Ale
Generální výbor, vedený Marxem a Engelsem, zůstal raději za pecí a dával
instrukce. A jaké instrukce!
4. dubna: Zbytečně
neagitujte na venkově.
9. dubna: Od
nynějška nechte jednat republikány a v ničem se nekompromitujte.
Nebo: Boj
definitivně začal. Počítáme s vaší pomocí.
Vrcholem
absurdity je, že tito vládychtiví lidé chtěli dokonce kontrolovat jednání
každého socialistického bojovníka. Například:
23. března: Goberta
nechte v Lyonu, Henrieta u sebe a Esteina pošlete do Marseille.
24. března: Clusereta
pošlete do Paříže (ti ho na mou duši obdarovali!)
20. března: Protože
občanům Assiovi a Mortierovi brání obtíže v odjezdu do Lyonu, je do Marseile a
Lyonu s veškerou pravomocí delegován občan Landeck. (Viz. Historie Internacionály v buržoazní republice
- Fiaux).
Podle stanov
Internacionály měl Generální výbor funkci čistě administrativní a měl hrát
pouze úlohu centrální kanceláře pro korespondenci různých národních organizací.
Rada se v žádném případě neměla vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých
zemí. Přesto si za Marxova a Engelsova řízení pomalu přisvojovala i práva jiná,
kupříkladu vést dělnické organizace. Opilá diktaturou došla až k zasílání
rozkazů jako byly ty, o kterých jsme se zmínili: Plnou moc nad Marseille a
Lyonem, slavnému neznámému! (Jaký takt! Dva Němci delegují měšťáka s německým
jménem, aby vedl francouzské socialisty, zatímco německý císař, knížata a
Bismarck jsou ve Versailles!)
Už od roku
1870 viděli inteligentní členové Internacionály, jako Guillaume a Bakunin,
prosazování nebezpečné a směšné snahy stát se mezinárodními diktátory. Když se
proti tomu začaly objevovat stále častější a prudší protesty, založili proud
opačný. Od té doby se datuje nenávist, kterou marxistická klaka dává najevo
federalistům, zejména Guillaumovi a Bakuninovi. Tato klaka využila veškeré své
síly a autority, kterou si mohla zjednat; nezalekla se ani vyhrůžek. Viděli
jsme, jak si zajistila většinu na Haagském kongresu v roce 1872 a její pamflet:
Mezinárodní aliance, který
nyní vychází, je jedinečným příkladem pomluv a nesmyslů.
Po roztržce na
Haagském kongresu Internacionály sledovali obě frakce navzájem značně odlišnou
taktiku. Federalisté stále více zdůrazňovali hospodářský a revoluční zápas.
Naopak stoupenci centralistického státu, kteří v roce 1873 programově přijali
legální a parlamentární taktiku, byli politickými událostmi a volebním bojem
stále více strháváni na cestu dobře známou. Cestu umírněnosti a kompromisů.
Víme, kam až německá sociální demokracie hnala ducha smíru mezi socialistickými
požadavky, sociálním pořádkem a státem na kongresu v Gothe. Není tedy nic
divného, když všem těmto pánům poslancům a radům začalo překážet staré označení
“revoluční socialista”. Museli si najít označení nové, lépe vyhovující jejich
novému pojetí socializmu a jejich čerstvé a znamenité situaci zákonodárců.
Žádané slovo
našli: místo “revoluční socializmus” začali říkat “vědecký socializmus”, jako
kdyby existoval nějaký socializmus nevědomců: bezpochyby socializmus Saint-Simona,
Owena, Proudhona a Černyševského. Naneštěstí přívlastek “vědecký” nedokáže
vyloučit nedorozumění, protože právě obhájci nespravedlností kapitalistické
organizace mají slova “věda” plnou pusu; na druhou stranu se v Německu, už
dávno, objevila jistá třída reformátorů v rukavičkách, patentovaných uspávačů
známých jako katedroví socialisté.
Museli se tedy
nějak odlišit od těchto oficiálních učenců. Začali vytvářet legendu o jejich
vlastní vědě, výhradně jejich, založené na zvláštních objevech zakladatelů
sociální demokracie. Místo, aby na rovinu řekli, že ohromný vývoj intelektuální
kultury nás nutí provést radikální změnu v kapitalistické a státní organizaci,
že celá věda - bádáním nezávislých lidí - odsoudila individuální způsob
výroby a spotřeby, -tak aby si přisvojili všechny zásluhy, vymysleli zvláštní
vědu: vědu sociální demokracie. Tento nápad ale neobstojí, podíváme-li se na
něj zblízka: věda je racionální, ve všech odvětvích lidského myšlení
přesvědčivá, nezávislá...
Podívejme se,
má-li jejich věda tento charakter.
Zamysleme
se nad některými tvrzeními “myslitelů" a publicistů strany:
“Zákony
kapitalistické výroby, objevené Marxem”, čteme v Engelsově životopise (Nový čas, IX. ročník, číslo 8), “jsou
stejně neměnné jako Newtonovy nebo Keplerovy zákony o pohybu sluneční
soustavy."
“Marxovi”,
píše Engels, “děkujeme za dva veliké objevy: 1. Odhalení tajemství
kapitalistické výroby vysvětlením nadhodnoty. 2. Materialistické pojetí
dějin.” (Engels: Vývoj vědeckého socializmu).
“...Roku
1845 jsme se rozhodli (Marx a Engels) věnovat bádání potřebnému k tomu, abychom
mohli vypracovat materialistické pojetí dějin, objevené Marxem." (Předmluva
k Engelsově knize: Ludvík Feuerbach).
V Engelsově polemice proti Dühringovi nalézáme: “... Chce-li
Dühring říci, že celý hospodářský systém našich dnů... je výsledkem antagonizmu
mezi třídami,... tak opakuje pravdy, které se stali obecně známé po vydání Komunistického manifestu (zredigovaného
Marxem a Engelsem)."
Když líčí
historii intelektuálního vývoje jejich mládí, říká Engels naivně: “Je
pozoruhodné, že jsme nebyli sami, kdo objevil dialektický materializmus. Dělník
Josef Dietzgen učinil tentýž objev...” (L.
Feuerbach.)
Tyto otázky by
nám už mohli stačit. Ale ne, protože adepti těchto dvou myslitelů jdou ještě
mnohem dále. Tvrdí, že jejich mistři byli první, kteří používali v
historických, hospodářských, sociologických studiích a bádáních dialektické
metody, díky níž objevili zákon o kumulaci kapitálu - jakýsi druh ekonomického
fatalizmu. Prý také “...založili nejrevolučnější socialistickou stranu,
jakou historie dosud nepoznala" (sociální demokracii). “Je nutné studovat Engelsovu brožuru L. Feuerbach, protože je nejúplnějším
výkladem filozofie těchto dvou myslitelů” - píše Plechanov v předmluvě - “..je
nutné, aby se lidstvo seriózně zabývalo i těmi nejnepatrnějšími skutky a gesty
jejich mládí”, protože “to jsou první kroky vědeckého socializmu”, jak
se píše v Engelsově životopise (Nový čas).
Tyto
citáty jsou velmi jasné, jsou však i lepší. Nyní víme, že to byli Marx s
Engelsem, kteří objevili věčné zákony sociálního života. A před nimi o
existenci těchto zákonů nikdo nic netušil? -Nikdo, tvrdí sociální demokraté.
“Německo”,
praví Bebel, “vzalo na sebe vůdčí úlohu v gigantickém zápase o budoucnost. K
této úloze je dokonce předurčeno svým vývojem a zeměpisnou polohou... To není
obyčejná náhoda, že Němci objevili dynamiku vývoje soudobé společnosti a
položili vědecké základy socializmu. Mezi těmito Němci patří první místo
Marxovi a Engelsovi;
po nich přijde Lasalle jako organizátor dělnických mas." (Závěr knihy Žena.)
Tato
podivuhodná sebechvála sociální demokracie nás konečně poučila, na čem Marx s
Engelsem zakládali svůj nárok na všeobecnou diktaturu: Německo je hlavou
lidstva, oni jsou dvěma světly své vlasti, a proto se vznáší nad zcela
nevědomým lidstvem...
III.
Dialektická
metoda
Je ale pravda,
že lidstvo neznalo ani dialektickou metodu ani tezi o nadhodnotě? To snad Vico,
Volney a encyklopedisté, Augustin Thierry, Buckle, A. Blanqui, Quélet a mnozí
jiní, nic netušili o vlivu hospodářských činitelů na dějiny lidstva? A T.
Rogers asi nenapsal své velké dílo: Šest
století práce a mzdy a nevydal jako resumé svoji brožuru: Hospodářský výklad dějin? Jestliže
existovaly pravdy sledované nezávislými lidmi, existovala-li věda myslitelů,
kteří netoužili ani po diktatuře ani po papežství, existovala-li tato věda před
objevením se Marxe a Engelse na scéně, jak tedy pojmenovat autory výše
zmíněných citátů? Psali všichni ti Bebelové, Bernsteinové, Kautští, Plechanovové,
Engelsové a jiní zmíněné věty z obyčejné nevědomosti nebo pod vlivem pohnutek
vymykajících se vědeckému bádání?
Z předchozích
citátů víme, že od Marxe a jeho přítele Engelse lidstvo získalo:
1. Využití
dialektiky ve vědě
2. Objevení
nadhodnoty vědě před nimi neznámé.
3.
Materialistický výklad dějin.
4. Vrcholem
stavby je zákon o akumulaci kapitálu, o “vyvlastňování velkého počtu
kapitalistů malým”. (Kapitál,
str. 342.)
Ať
mi dělníci a mezinárodní socialisté především prominou, že zabíhám do
nepopulární oblasti legend a nároků “vědeckých socialistů”. Je to však nutné.
Hlásá-li se dnes jménem vědeckého socializmu zbožňování všemohoucího státu,
autority, pořádku, disciplíny, subordinace a jiných vlastností, kterých si váží
v kasárnách; zesměšňuje-li se myšlenka emancipace, osvobození a
solidarity jako utopie a každý výklad humanitních a socialistických idejí se
prohlašuje za nevědomost, je nutné si vše uvědomit a začít hledat pravdu...
Věda,
ta velká věda přírodovědců se svými systémy evoluce, transformace a
monistického materializmu, který tak uráží Engelse, vznikla a vyvíjela se
induktivně a všichni velcí vědečtí myslitelé byli dialektické metodě vzdáleni a
odsuzovali ji. Ať nám sociální demokraté jmenují jediného učence současnosti,
který by dialektiku užíval ve vědeckém bádání, nepočítáme-li ovšem německou
metafyziku.
Vypracovali
snad Lamarc, Geoffroy-Saint-Hilaire, Lyell, Darwin, Haeckel, Helmholtz, Huxley
a jiní velkou vývojovou filozofii podle dialektické metody?
Provedli
Quélet a J.S. Mill, Morgan a Buckle, Maain a Tylor, H. Spencer, Guyau a Bain
svá zevšeobecnění v sociologii, v logice, v etice a moderní filozofii jinak než
induktivně? Kdo se alespoň trochu vyzná v historii vývoje moderní vědy, musí
uznat, že všichni velcí myslitelé dialektickou metodu zavrhovali.
“Metoda
dialektického zevšeobecňování těchto filozofů” (metafyzických) - říká prof. W.
Wundt (v projevu: O vztahu filozofie
našeho věku k životu) - na které založili nedotknutelnost svého učení,
“mi připadá jako umělý a tísnivý obal, který každou myšlenku znetvoří.” Také
jiná autorita, skutečná sláva Německa a lidstva, Goethe, nebyl příznivcem metody
tolik milé Engelsovi a jeho žákům. (Viz. třetí část Eckermanových Rozhovorů.)
Vědecký
Goethův duch očividně nemohl na tuto proslulou metodu přistoupit, protože jde
stejně snadno dokázat i vyvrátit. Chápal, že jde bádat jen jedinou metodou:
metodou vědeckou.
Navržená
hypotéza je ověřena induktivní metodou a stane se teorií, jakmile induktivně
zjištěné příčinné vztahy jsou deduktivně dokázány.
Koneckonců
tento způsob myšlení není nic nového. Sám Engels někde říká, že Descartes a
Spinoza, Rousseau a Diderot, a Hegelův současník Charles Fourier jí užívali velmi
dobře. Všichni tito filozofové, především poslední, zasvětili svůj život
bádání na poli sociální filozofie a socializmu. Jak je tedy možné, že Marx,
Engels a německý dělník Dietzgen ji znovu objevili?
Ať
to tedy poslanci, filozofové a publicisté “vědeckého socializmu” nevzdělaným vysvětlí...
IV.
Nadhodnota a utopie
Vyzbrojeni
metodou, kterou věda neuznává, objevili tito žáci reakcionářské a metafyzické
školy Hegelovy 4) nadhodnotu.
Co
je to nadhodnota?
Engels
říká: “Bylo nám ukázáno (Marxem), že základní formou kapitalistické výroby a
vykořisťování dělníka je přivlastňování si nezaplacené práce, jinak řečeno, že
dělník za svou práce dostává méně než získá zaměstnavatel prodejem výrobku.”
Podívejme se, jestli je pravda, že socialisté a politická ekonomie nevěděli,
před vydáním Kapitálu v roce
1868, že bohatství buržoazie je tvořeno
neodměňovanou prací.
Už
v 18. století nalézáme velmi přesné definice té části mzdy, kterou
zaměstnavatel dělníkům neproplácí.
“Fyziokraté”
- říká H. Denis v Dějinách
socialistických systémů - “označili velmi přesně část neproplacenou zaměstnavatelem, vlastníkem
a všemi vykořisťovateli. Pojmenovali ji čistým ziskem.” Tento
velký zakladatel politické ekonomie ukazuje nesrovnatelně lépe než Marx, že
všechno bohatství je ziskem z práce, a z mravního hlediska nikdy neschvaloval, aby byl výrobce
takto zbaven svého čistého zisku.
Na počátku
minulého století ukázal S. Sismondi ve svém slavném díle Nové zásady politické ekonomie, že,
odečtou-li se výrobní náklady od směnné hodnoty výrobků, zbude přebytek
přivlastněný kapitalistou. Tento přebytek z práce Sismondi nazývá vícehodnotou.
Přeloženo do němčiny je to Marxův mehrwerth neboli plusvalue
(nadhodnota) ve francouzském překladu Kapitálu. Dílo Sismondiho vyšlo
již v roce 1819, tedy rok před narozením Engelse. Sismondi, i když měl
pokrokové a liberální názory, nebyl socialista a k této definici vícehodnoty
dospěl pouhým vědeckým bádáním.
O co byla
propracovanější koncepce nadhodnoty a skutečných příčin lidské bídy u
socialistů doby Sismondiho, než u Marxe! Především však u Roberta Owena a jeho
přítele Williama Thompsona. “Objevitelé” vědeckého socializmu po Engelsovi
opakují, že Robert Owen byl utopista a jakýsi osvícený snílek. To je naprosto
mylné. Ani u samotného Thomase Mora, klasického utopisty, není místo pro
fantazii. Jako jeden z nejvýznamnějších učenců své doby, intimní přítel Erasma
Rotterdamského, muž pozitivního génia, ukázal Thomas More jako první, že ve
společnosti založené na zásadách vykořisťování a soukromého vlastnictví pracuje
užitečně sotva pětina obyvatelstva, a kdyby se podařilo zorganizovat lidstvo na
zásadě solidarity - stačila by šestihodinová pracovní doba k vytvoření
nadbytku a blahobytu. Lidé dobré vůle již dávno uznali, že jeho dílo je “prvním
pomníkem moderního socializmu”.
Určitě menším
snílkem byl zakladatel socializmu a dělnického hnutí minulého století, Robert
Owen. (17871-1838).
Jako první
zjistil a přijal, že, když je lidské myšlení
výsledkem dojmů vzniklých působením okolního prostředí na smysly a jestliže
neexistují vrozené nebo z minulých životů získané ideje, pak musí být také
lidský charakter také výsledkem vlivů prostředí a sociálních podmínek, ve
kterých se individuum narodí a žije. Napsal: “Není tedy zodpovědný člověk, ale
společnost a vnější podmínky. Je nutné změnit současný sociální pořádek, aby se
lidské útrapy zmírnily.” Celý svůj dlouholetý život pracoval na změnách
hospodářských podmínek.Ve své továrně v New Lanarku změnil dělníkům život tak,
že i dnes by mohl být považován za šťastný; založil první dětské školky a
podporoval první kroky Bella a Lancastera, také Fultona a jeho parní člun;
upozornil na otroctví žen a dětí v továrnách a vyzýval Ricarda, Benthama a
mnoho dalších k soucítění s nimi. Roku 1802 inicioval první zákon v ochranném
zákonodárství. Roku 1815, v dobách, kdy se pracovalo 14, 16 ba i 18 hodin
denně, zorganizoval výbor za 10 hodinovou pracovní dobu, který za pomoci
dobrosrdečných lidí, jako byl Oastler,
lord Ashley a jiní, dospěl roku 1847 k tomu, že zákon o 10 hodinové pracovní
době byl odhlasován. (Takový zákon nebyl v Německu, kde kvete vědecký
socializmus, odhlasován dodnes!)
Robert Owen,
ateista, komunista a federalista, propagoval myšlenku, že sama společnost si má
organizovat výrobu, spotřebu a komplexní výchovu. Byl to on, kdo v roce 1836
založil “Společnost tříd a všech národů” - předchůdkyni Internacionály - na
jejíž schůzích poprvé zaznělo slovo socializmus. (nikoliv ale
"vědecký"). V té samé době zorganizoval jako propagační prostředek
kooperativní společnosti a volné výměnné trhy s poukázkami na práci. “Práce”,
řekl dělníkům 5. prosince 1833, “je pramenem bohatství, které bude moci zůstat
v rukou dělníků jakmile se tak dohodnou.” Vyvinul nadlidské úsilí, aby takovou
dohodu vytvořil - především v trade-uniích. Roku 1833 požadoval 8 hodinovou
pracovní dobu a stanovení minimální mzdy. Téhož roku zorganizoval “Všeobecnou
unii výrobních tříd”. V několika týdnech měla více než 500.000 členů, mezi
nimiž byli i zemědělští dělníci a ženské skupiny. To dovolilo vytvořit
roku 1834 federaci všech řemesel nazvanou “Velká národní trade-unie”. Toto
hnutí bylo obrovské. “Rozmach trade-unionistického hnutí v letech 1830 a 1834,
překonával, pokud víme, dokonce i hnutí v letech 1871-75”. (S. Webb: Dějiny trade-unií, 1894, str. 314)
Tento
organizátor, člověk neuvěřitelně skromný a oddaný emancipaci vyděděných, tento
pozitivní duch, by byl rád prohlášen za snílka!...a kým? - lidmi, kteří si
říkají socialisté, kteří opakují několik frází, několik samostatných požadavků
a bezvýznamných zlomků jeho širokých socialistických názorů, jeho šlechetného
poslání agitátora...
Jiný
“utopista” podle Marxe, “Owenista” W. Thompson ve svých dílech Sociální věda, Inquiry a dalších (1824) pojednal o
nadhodnotě velmi zajímavým způsobem. Když zjistil, že “bohatství je získáváno
dělnickou prací”, ptá se: “Proč tedy dělník nedostane celý výtěžek bez jakýchkoliv
srážek?” - “Protože”, odpovídá, “se mu jeho výtěžek odnímá formou
"renty", zisku aj.” Pak klade otázku: “Je toto okrádání
přijímáno dobrovolně, nebo pod hrozbou násilí?” -
“Brutální síly”, odpovídá, “bylo vždycky užíváno k tomu, aby byl chudým vyrván
výtěžek jejich práce; tuto pravdu nám dokazují celé dějiny; tisíce stran
by se zaplnily příklady... Připustíme-li toto
odejmutí části výtěžku práce (nadhodnoty) bez svolení výrobce... ospravedlníme
pak odejmutí jakékoliv části jiné.” “Bez použití násilí, by nemohl existovat
monopol.” “Dokud bude existovat kapitalizmus, zůstane společnost nemocná.” Ve
svém díle Odměňovaná práce (1826)
vypočítává Thompson různé navrhované reformy a říká, že jsou jen zdánlivé. Do
zdánlivých reforem započítává do nich i pojištění a penzi dělníků. Ani
trade-unionizmus není podle něho vyřešením sociálních problémů. Jako Owenův
přítel a jeho žák hlásá autonomní komunizmus.
“Svobodná
práce, plné užívání výtěžku své práce a dobrovolná výměna,” tak formuluje
Thompson své přesvědčení (str. 253)
Objevit
roku 1845 “výtěžek” (nadhodnotu) tak jasně vysvětlený Thomsonem již roku 1824
nebylo tak obtížné, protože Thompsonovo dílo bylo známé a samotný Marx ho
cituje ve svém Kapitálu.- Tímto
způsobem, doopravdy, dokážu i já objevit gravitaci nebo periodickou tabulku v
chemii nebo mechanický ekvivalent tepla. Potom, opět podle Marxova a Engelsova
příkladu, si přivlastním právo na všeobecnou diktaturu... - Ovšem za
předpokladu, že si mne nepozve Charcot nebo Maudsley, abych svoji diktaturu provozoval
- v blázinci v Charentonu nebo v Bedlamu!
Nakonec
jsem povinen citovat názor Proudhonův, se kterým Marx a jeho vědečtí žáci
jednají jako s nevzdělaným sofistou. Tím hůř pro Marxe, když sám tento
“nevzdělanec” formuloval se svojí obvyklou otevřeností "výtěžek" čili
nadhodnotu výroby již v roce 1845. V jeho Hospodářských rozporech čteme:
“V
hospodářské vědě, řekli jsme si s Adamem Smithem, existuje stanovisko, podle
kterého lze porovnávat všechny hodnoty - práce... Ve smyslu politické
ekonomie není zásada, že každá práce musí zanechat profit, nic jiného než
posvěcení ústavního práva, které jsme si vydobyli v revoluci, že je dovoleno
okrádat bližního.”
Proudhon
má jistě pravdu, když říká, že základem všeho je právo okrádat
bližního, protože výnos, nadhodnota (miex-value, plus-value, excédent du
travail, sur-plus, mehrwerth) znamenají jedno a totéž: část hodnoty
výrobku nebo práce, kterou si buržoazie přivlastňuje. Ať tuto část hodnoty,
která je příčinou akumulace kapitálu, pojmenujeme
jakkoliv, zůstává její přivlastňování stále krádeží. Všechna moudrost a všechny
domnělé zákony kapitalizmu jsou shrnuty dále:
1.
Kupovat sílu a zručnost dělníků pod jejich hodnotou.
2.
Kupovat výrobek za co nejnižší cenu přímo u výrobce.
3.
Tento výrobek prodat témuž výrobci za co nejvyšší cenu.
Lidé
dávno pochopili povahu obchodu a kapitalizmu, když již ve starověku zvolili
moudří Římané boha zlodějů Merkura patronem obchodu.
Tyto
kapitoly jsou asi dlouhé a nudné. Ale opakuji: jako anarchisté musíme mít jasno
o domnělé vědě těch, kteří se chtějí zmocnit všeobecné diktatury. Nyní víme,
jakou cenu má objev nadhodnoty. Co se týká dialektiky, kterou velmi znamenitě
pěstovali sofisté doby Sokratovy (Platónův Gorgiás),
rádi uznáváme, že Marx s Engelsem ji také používali ve všech svých
metafyzických spekulacích.
A
právě proto, že ji užívali, došli, jak dále ukážeme, k ohromným omylům.
V.
Fatalistická pověra o koncentraci kapitálu.
Každé
historické období, každá politická strana byla nakažena tou nebo onou
nesprávnou myšlenkou, často i škodlivou, nicméně samozřejmou a všemi uznávanou.
Lidé velkých schopností i talentu podlehli vlivu podobných myšlenek stejně jako
lidé méně inteligentní, kteří přejímají mínění bližního, aniž se starají o jeho
hodnotu. A jestliže je po diskusi některé z těchto chybných ohodnocení dokonce
formulováno ve vědecké a filozofické formě, rozšíří se jeho neblahý vliv na
několik generací.
Existuje
poučka, chybné pravidlo, kterému jsme všichni socialisté různých škol a frakcí
až dosud slepě věřili. Míním tím zákon o akumulaci kapitálu, formulovaný Marxem
a uznávaným všemi socialistickými spisovateli a řečníky. Běžte na veřejné
shromáždění a vezměte si nejbližší socialistickou publikaci, - uslyšíte tam
anebo se dočtete, že podle specifického zákona kapitálu se kapitál shromažďuje
v rukou stále menšího počtu kapitalistů, že velká bohatství se tvoří na úkor
malých a velký kapitál roste vyvlastňováním malých kapitálů. Tato velmi
rozšířená poučka je základ parlamentní taktiky státních socialistů. S ní se
stává řešení sociální otázky, které je velkými zakladateli moderního socializmu
pojímáno jako úplné obrození individua i společnosti z hlediska hospodářského a
mravního, velmi prosté a snadné...
Není
třeba každodenního hospodářského zápasu mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným,
a solidarita mezi lidmi už není nutná... Nic podobného. Stačí, když dělníci
budou hlasovat pro tzv. socialistické poslance, když jejich počet poroste, a až
dosáhnou parlamentní většiny nadekretují státní kolektivizmus nebo komunizmus a
všichni vykořisťovatelé se dobrovolně podrobí rozhodnutí parlamentu. Nepokusí
se o nejmenší odpor, protože jich bude podle zákona o akumulaci kapitálu
minimum.
Jak
krásná a jednoduchá perspektiva! Jen si pomyslete, bez námahy a utrpení nám
osudný zákon připravuje šťastnou budoucnost! Je velmi přitažlivé, hledět na
nesnáze a velké problémy růžovými brýlemi, hlavně když jsme hluboce
přesvědčeni, že sama věda a moderní filozofie nás učí tomuto potěšujícímu
faktu. A skutečně! Tento domnělý zákon má v Marxově výkladu všechny přívlastky
nezpochybnitelné pravdy, moderní vědy a filozofie.
“Kapitalistické přivlastňování, odpovídající způsobu
kapitalistické výroby, je první negací soukromého vlastnictví, které je plodem
nezávislé a individuální práce. Kapitalistická výroba však vyvolává sama svoji vlastní
negaci s osudovostí, která řídí přeměny v přírodě. To je zákon negace,
negace...” (absurdní triáda metafyzické dialektiky!) “Vykořisťování se děje neustálým působením zákonů
kapitalistické výroby, zákonů, které směřují k akumulaci kapitálu. Tato
akumulace plodí vykořisťování velkého množství kapitalistů malým atd... S
mírou jakou se zmenšuje množství králů kapitálu, kteří se zmocňují a
monopolizují všechny výhody této periody sociálního vývoje, roste bída.” (Kapitál str. 342 fr. vyd.)
Ano,
bída roste, ale ne u buržoazie, ani u malých kapitalistů, ale spíše u dělníků a
u výrobců.
Od
vydání Kapitálu uplynulo třicet
let (tyto úvahy vyšly roku 1868), od doby, kdy Marx formuloval tento zákon,
který platí s “osudovostí, která je vlastní přírodním změnám”, uplynulo plných padesát let. Tento zákon by měl být prokázán alespoň některým
hospodářským jevem. V současnosti dosáhla výroba nebývalého rozvoje, nahromadila
se nesmírná soukromá bohatství, miliardy, vnikly obrovské společnosti... podle
tohoto zákona se měl počet malých kapitalistů snižovat. V žádné případě by
ale neměl jejich počet vzrůstat... nebo snad ano? Podívejme, o čem
vypovídá anglická statistika. Omezím se na tuto zemi, protože má pověst země
kapitalistické výroby par excellence a protože sám Marx založil všechny své
dialektické spekulace na rozboru hospodářského života v Anglii, aniž bral
zřetel k ostatním zemím.
Nejdříve
několik čísel k všeobecnému bohatnutí. Anglické národní bohatství rostlo
od počátku 19. století následovně: (v milionech korun)
Tabulka
1.
|
|
1812 |
1840 |
1860 |
1888 |
|
Domy |
6.375 |
7.000 |
8.750 |
10.350 |
|
Železnice |
- |
525 |
8.700 |
21.625 |
|
Loďstvo |
375 |
575 |
1.100 |
21.625 |
|
Zboží |
1.250 |
1.550 |
4.750 |
8.600 |
|
Nábytek,
umělecké předměty aj. |
3.250 |
9.250 |
14.500 |
30.300 |
|
Celkem |
11.250 |
18.900 |
37.800 |
74.225 |
Tyto čísla nám
velmi jasně ukazují, jaký je pravý původ velkých bohatství. Sečteme-li všechna
bohatství, a nezapočítáme hodnotu domů, vidíme že malá částka 4.875 milionů
z roku 1812, do roku 1888 vzrostla na 63.875, tedy 13 krát se znásobila.
Tentýž vzrůst
bohatství pozorujeme ve všech civilizovaných zemích. (Vynecháme francouzskou
statistiku).
Abychom lépe
poznali, jak je bohatství rozděleno, povšimněme si čísel ze závětí,
z dědictví a nástupnictví. Podle úředních zpráv bylo v Anglii
v letech 1886 - 1889:
Tabulka 2.
|
|
Počet rodin |
Jmění rodiny |
Úhrné bohatství |
|
Milionářů |
700 |
21.750.000 |
14..962.000.000 |
|
Velmi bohatých |
9.650 |
4.750.000 |
45.850.000.000 |
|
Bohatých |
141.250 |
662.500 |
58.200.000.000 |
|
Středně bohatých |
730.500 |
80.000 |
98.400.000.000 |
|
Zámožných |
2.008.000 |
8.500 |
14.000.000.000 |
|
Chudých |
3.916.000 |
- |
- |
Jak poučná
jsou tato čísla: 882.100 rodin má 217
miliard, kdežto dva miliony rodin po 8500 francích má jen 14 miliard.
Podívejme se,
jak se tato čísla změnila od roku 1840 do roku 1850, od doby, kdy Marx
formuloval svůj zákon:
Tabulka 3.
|
Období |
Průměrné jmění zanechané
každým zemřelým |
|
1837-40 |
2325 franků |
|
1841-50 |
2475 franků |
|
1861-70 |
4000 franků |
|
1871-80 |
5250 franků |
|
1887-85 |
6775 franků |
Odhadujeme-li
průměrný vzrůst o 125 franků ročně, zjistíme, že dnes (1896) by mohl každý
poddaný britského Jeho Veličenstva disponovat obnosem 8000 franků, nebo každá
dělnická rodina obnosem vyšším než 40.000 franků. A to nás chtějí přesvědčit,
že v Anglii dnešních dnů nelze uskutečnit blahobyt pro všechny! Ale vraťme
se k číslům. Podle výnosu z daní z pozůstalostí máme
k dispozici následující čísla:
Tabulka 4.
|
|
1840 |
1877 |
|
Jmění od 2500 - 125.000
korun |
17.936 |
36.438 |
|
Jmění nad ........125.000
korun |
1.989 |
4.478 |
Od roku 1877
vzrůstala dědická daň společně s daní z příjmů následovně (čísla jsou
mírně pod skutečností):
Tabulka 5.
|
|
Z dědictví |
Z příjmů |
|
1876-77 |
126 milionů |
125 milionů |
|
1880-81 |
151 milionů |
251 milionů |
|
1884-85 |
176 milionů |
300 milionů |
|
1888-89 |
160 milionů |
316 milionů |
|
1890-91 |
175 milionů |
331 milionů |
|
1892-93 |
230 milionů |
245 milionů |
Nesmíme
zapomínat, že jmění pod 100 liber šterlinků (2500 franků) je osvobozeno od
dědické daně.
Roku 1840 jen
5,4% všeho obyvatelstva platilo na daních 500 franků a více; v roce 1880
stoupá tento poměr na 14,5%. Od roku 1850 roste počet poplatníků majících více
než 5000 franků ročně následujícím způsobem:
Tabulka 6.
|
|
Počet poplatníků |
na 10.000 obyvatel |
|
1850 |
65.389 |
23 |
|
1860 |
85.530 |
30 |
|
1870 |
130.375 |
42 |
|
1880 |
210.430 |
63 |
|
1886 |
250.000 |
70 |
Vidíme, že se
za 36 let počet poplatníků majících roční příjem více než 5000 franků
zečtyřnásobil a vzhledem k počtu obyvatel ztrojnásobil.
Všechna tato
předcházející čísla nám ukazují rychlé bohatnutí buržoazie. Vrátíme-li se ale k našemu
tématu, zbývá nám ukázat, jestli je tento nárůst bohatství velkých kapitalistů
na úkor kapitalistů malých.
Omezíme se
opět na výkazy daní z příjmů, z průmyslu, obchodu a bankovnictví.
Vzájemně porovnejme čísla v 20 letém rozmezí, aby byl vliv domnělého zákona
patrnější. Porovnejme počet poplatníků v letech 1868-69 a v roce
1889.
Tabulka 7.
|
Roční příjem v korunách |
Počet poplatníků |
Procentuální vzrůst |
||
|
|
1868-69 |
1889 |
|
|
|
Od 3750 do 5.000 |
92.593 |
162.714 |
|
|
|
Až ....do7500 |
57.650 |
106.762 |
|
|
|
Až do 10.000 |
24.854 |
45.133 |
|
|
|
Až do 12.500 |
12.421 |
18.462 |
|
|
|
|
celkem 187.518 |
celkem 333.070 |
77.7 % |
|
|
Až do 15.000 |
9.528 |
11.964 |
|
|
|
Až do 17.000 |
5.485 |
7.453 |
|
|
|
Až do 20.000 |
3.410 |
4.671 |
|
|
|
Až do 22.000 |
3.059 |
3.961 |
|
|
|
|
celkem 21.482 |
celkem 28.019 |
30.4 % |
|
|
Až do 25.000 |
1.222 |
1.183 |
|
|
|
Až do 50.000 |
8.959 |
11.850 |
|
|
|
Až do 75.000 |
2.666 |
3.562 |
|
|
|
Až do 100.000 |
1.320 |
1.692 |
|
|
|
|
celkem 14.167 |
celkem 18..935 |
33.6 % |
|
|
Až do 250.000 |
1.360 |
1.859 |
|
|
|
Až do 1.250.000 |
740 |
969 |
|
|
|
nad 1.250.000 |
52 |
79 |
|
|
|
|
celkem 2.152 |
celkem .907 |
35 % |
|
Vzrůst
obyvatelstva v téže době činil 20%.
V této
tabulce není očividně nic co by domnělý zákon dokazovalo. Právě naopak.
Nezmenšil se ani počet “velkokapitalistů” ani počet malých kapitalistů. Jejich
počet vzrostl dokonce více než předchozích. U bohatých je vzrůst 30%, u malé
buržoazie dokonce 77%. To znamená, že zatímco byl lid uspáván písničkou, že
počet jejich vykořisťovatelů se zmenšuje, jejich počet naopak neuvěřitelně
vzrostl a to od roku 1850 trojnásobně. Mýlili se snad všichni ti lidé,
kteří věřili tomuto německému metafyzickému zákonu o “vyvlastňování velkého
množství kapitalistů množstvím malým”? Jak je tedy možné, že zákon, který jedná
“ s osudovostí , která je vlastní přírodním změnám”, se ve skutečnosti
projevuje výsledky zcela opačnými?
Jednoduše
proto, že podobný zákon nikdy neexistoval! Omyl vznikl z neblahého vlivu
hegelovské metafyziky za pomoci dialektické metody, vyznávané Marxem a
Engelsem. Pronikl jak do morálky a umění, tak do socializmu.
Představme si,
že celých 40 let byl dělníkům civilizovaného světa vtloukán do hlavy tento
metafyzický neofatalizmus, stejně krásný jako fatalizmus islámský! Žel tento
blud opakují nejenom domýšliví nevzdělanci, z nichž se skládá francouzská
marxistická strana nebo nová větev evropské aristokracie, známá jako
“socialističtí poslanci”, ale i lidé velmi kvalitní a odvážní, široce vzdělání se značným talentem...
Kdyby se
alespoň vědělo, jakou škodu tento fatalistický zákon modernímu socializmu
způsobil. Jeho zásluhou Marx s Engelsem v “Manifestu komunistické strany” hlásal, že emancipace dělnické
třídy se má uskutečnit třídním bojem, přičemž třídní boj je vždycky bojem
politickým. Onen zákon, který je základem sociálně - demokratické taktiky
zavinil, že se sociální otázka zcela
nesmyslně zredukovala na otázku politických reforem. Dokonce dodal nevzdělancům
nové německé aristokracie odvahu vystoupit na mezinárodním socialistickém
kongresu v Curychu v roce 1893 s takovouto rezolucí:
“Boj proti
nadvládě a vykořisťování vládnoucí třídou
musí být politický s cílem dobýt politickou moc.”
Takové tvrzení
je ale negací socializmu!
Moc
vládnoucích tříd se opírá o lidem vyrobené bohatství, které bylo lidu odebráno.
Chce-li se tedy lid zbavit ekonomické nadvlády vládnoucích tříd, nesmí se jimi
nechat okrást o výtěžek své práce. Je nutné, jak říkal Owen i Thompson, aby si
dělník ponechal nadhodnotu. Toho se však nedocílí politickým bojem, ale bojem
hospodářským, ne hlasovacím lístkem, ale stávkami, ne parlamentní komedií, ale
dobře zorganizovanou a vítězící všeobecnou stávkou dospěje lid k zahájení
nové éry - éry hospodářské a sociální rovnosti, solidarity, ozářené světlem
celkového vzdělání, skutečně vědeckého a ne metafyzického.
VI.
Několik
názorů na akumulaci kapitálu.
Viděli jsme,
že navzdory domnělému zákonu německé metafyziky se počet vykořisťovatelů
zvyšuje. Počet zastánců současného pořádku, místo, aby se zmenšil na hrstku
velkokapitalistů, se v letech 1850-86 v poměru k obyvatelstvu
ztrojnásobil. Toto zjištění vyplývá ze studia oficiálních statistik uložených
v tzv. “modrých knihách.” Prostudujeme-li navíc díla slavných odborníků,
jako např. Mulhalla a Giffena, která zahrnují delší období, získáme výsledky
stejně významné. V jejich >klasických dílech< začínají statistiky právě
obdobím, ve kterém začali Marx s Engelsem hlásat hospodářský fatalizmus, sociální emancipaci všemohoucího státu a
politický legalizmus v hospodářském životě. 5)
Tabulka 8.
|
|
Počet dědictví |
Celková hodnota |
Průměrná hodnota |
|
1832 |
25.368 |
1,372.175.000 fr. |
54.000 fr. |
|
1882 |
55.359 |
3,508.000.000 fr. |
62.000 fr. |
|
Vzrůst |
29.991 |
1,135.825.000 fr. |
8.000 fr. |
Podle Mulhalla
(Statistický slovník; 50 let národního
vzestupu) a R. Giffeya (Eseje o
financích) tvoří vzrůst počtu vlastníků v letech 1838-82
následující obraz:
“Vidíme”, říká
R. Giffen (str. 396), “že počet kapitalistů roste; i když tvoří menšinu národa.
Ročních 55 tisíc dědictví představuje 11/2 až 2 miliony
jednotlivců, kteří vlastní jmění podléhající dani” (nad 2.500fr.).
Platili daně
z příjmů:
Tabulka 9.
|
|
Od 3.760 fr. do 12.500 |
Od 2.500 výše |
|
1843 |
87.946 obyvatel |
7.923 obyvatel |
|
1889 |
337.070 obyvatel |
21.842 obyvatel |
|
Vzrůst |
370 % |
228 % |
Od roku 1840
byl vzrůst majetných tříd, podle Mulhalla, čtyřikrát rychlejší než celkový
vzrůst obyvatelstva. Bylo zjištěno, že roku 1840 zemřelo 97.675 lidí majících
méně než 2500 franků, zatímco roku 1877 poklesl tento počet na 92.477. Nicméně
počet obyvatel se zvýšil o 26 procent.
Počet skladů a
obchodů rostl takto:
Tabulka 10.
|
|
Počet obchodů |
Renty ve francích |
|
1875 |
295.000 |
357,000.000 |
|
1886 |
366.000 |
472,000.000 |
|
Nárůst za 11 let |
71.000 |
115.000.000 |
Zdá se tedy,
že anglické velkosklady podobně jako francouzské: “au Bon Marché” a “au Louvre,
nezdecimovaly přiživující se obchodníky, ty maloburžoy, nad jejichž osudem
marxističtí řečníci pláčou jako nad ubohými obětmi, které podle jejich
domnělého zákona velkosklady požírají. (Je nesporné, že sám fakt existuje, ale
je jenom jedním z projevů všeobecného zániku a vzniku.).
Růst
pozorujeme i v dalším ryze kapitalistickém odvětví. V bankovnictví.
“V Anglii bylo (1886) 140 bankovních společností s kapitálem 2 a půl
miliardy franků, které patřily 90.000 akcionářům. Nezapočítáváme 47
koloniálních bank.” (Mulhall.)
Ať se díváme
na otázku z kterékoliv strany, vždy a všude počet vykořisťovatelů roste.
Je třeba být více než naivní, aby se uvěřilo nesmyslu, že, až se působením
“nevyhnutelného” zákona sníží počet kapitalistů na nepatrnou minoritu, nechá se
bez odporu podřídit vyvlastnění, odhlasovanému parlamentem. - Buržoazie utopila
socialistické požadavky pařížského lidu v krvi již roku 1848. Proto se dá
do budoucna předpokládat, že se bude chovat stejně. Počet buržoazie se od té
doby ztrojnásobil a její krutost se nikterak nezmenšila. Krvavý týden
z roku 1871 je pro optimisty a parlamentáře málo příznivou předpovědí.
VII.
Úloha
státu v sociálním hospodářství
Zákon o
akumulaci kapitálu odvrátil mnoho socialistů od hospodářského zápasu a
upřednostnil volební agitaci. Už to bylo zlé, ale jen částečně. Například
v Německu, kde se sociální demokracie chlubí svými úspěchy, jsou pracovní
podmínky mnohem horší než v Anglii - kde se stále bojuje na půdě
hospodářské - nebo dokonce ve Francii. Naštěstí je toto zlo částečné, protože
se pracující instinktivně drží hospodářského zápasu stávkami. - Ale stojíme-li
dnes před nespoutaným rozvojem všemohoucnosti státu, který vše centralizuje,
paralyzuje výrobní síly a intelektuální život, svazuje evropskou populaci a
národy vysává miliony svých funkcionářů a stálými armádami a především
podřizuje-li lidové masy despotizmu různých autorit, je za to z velké
části zodpovědná německá sociálně - metafyzicko - autoritářská a demokratická
škola.
Dokud se
sociálně-demokratické učení nerozšířilo, snažili se všichni nezávislí
myslitelé, a to jak buržoazní tak z lidu, zmenšit vliv státu
v sociálním životě, snížit počet jeho funkcionářů a přistřihnout jeho
finanční zodpovědnost. Pod vlivem revoluce v severní Americe a založení
Spojených států získávali ideje autonomie a federalizmu sympatie davů.
Liberální politici stejně jako socialisté, byli do roku 1848 převážně stoupenci
úplné autonomie výrobních skupin. Dokonce i Louis Blanc, obdivovatel Jakobínů a
Konventu s jejich heslem: “Jediná nedělitelná republika”, ve svém projektu
“Organizace práce”, vzhledem k Národním dílnám uznával, že jakmile bude
zorganizován “Kredit pro chudé” nemá už stát žádné právo vměšovat se do
autonomního života těchto sdružení. Ale sociální demokracie nejenže prosazovala
názor, že je nutné ponechat státu pravomoc vše pohltit a zcentralizovat, že
místo Hohenzollernů a Bismarka, nám pozemský ráj zorganizují Liebknechtové,
Engelsové a Bebelové opírajíce se o armádu práce, ale všechny myšlenky
autonomie začala zesměšňovat a federalizmus pronásledovat. Liebknecht na
kongresu Internacionály se směšnou pýchou prohlásil: “Jsem protivníkem každé federativní
republiky.” (Lidový stát, březen
1872, str.2)
S jejich
základní ekonomickou teorii jsme se již dostatečně obeznámili. Nyní se
podívejme, je-li jejich láska pro stát oprávněnější než jejich hospodářský
fatalizmus. V následujícím pojednání se omezím výhradně na Francii
s jejím zcentralizovaným a všemohoucím státem.
Každý ví, že
každá událost v sociálním a praktickém životě je provázena jistým vydáním
energie. Převyšují-li náklady v nějakém podniku nad ziskem, lidé se
zdravým rozumem v něm nadále nepokračují. Stejné je to i v sociálním
životě; zbytečná instituce je nakonec vždy odstraněna. Za času našich otců,
dokud ještě nebyl socializmus ovlivněn německou metafyzikou s jejími
fanatickými zákony a hypotézami, se proti zbytečným státním výdajům a drtivému
břemenu daní každý bouřil.
Následující
tabulka nám ukáže, jak se zvýšily:
Tabulka 11.
|
|
Výdaje státu
v milionech korun |
Vzrůst od 1750 do 1889 |
|||
|
|
1750 |
1810 |
1850 |
1889 |
- |
|
Německo |
175 |
287 |
695 |
3.867 |
22 krát |
|
Francie |
355 |
1.000 |
1.275 |
3.045 |
9 krát |
|
Rusko |
40 |
275 |
975 |
2.220 |
55 krát |
|
Itálie |
37 |
113 |
300 |
1.700 |
8 krát |
Lidé Velké
revoluce byli nepochybně velice hloupí, když se pozvedali proti státním
břemenům. “Vědecký” socializmus učí, že národy mají radostně snášet výdaje,
které jsou 22, 48 a 55 krát vyšší než v minulosti. Ale já, nevzdělaný
anarchista vzpouru našich dědů schvaluji a vidím zcela zruinované lidi
v Rusku, kde jejich břemena jsou 55 krát vyšší než v minulosti, vidím
bídu Itálie se stejným zvýšením a také Německo, kde sociální demokracie jen
vzkvétá a kde dělníci pracují 15-18 hodin denně za 2 koruny.
Ale říká se,
že ze zvýšení státních výdajů přináší lidem prospěch. Doopravdy? Podívejme se
na to zblízka.
Francouzský
státní rozpočet na rok 1892 požadoval 3,780.077.692 franků. Z této
nesmírné sumy získala buržoazie na úrocích ze státního dluhu 1,284.191.374
franků. Ta samá buržoazie dostala za správu financí, za výběr daní, za vládu
atd. 1,193.494.440 franků. Celkem tedy pohltila 2,762.827.814 franků.
Připočteme k tomu sumu na vojenské výdaje, které jsou určeny
k ochraně té samé buržoazie, 570,282.000 franků, zbývá na školství, pošty
a veřejné práce zcela nepatrný obnos 446,967.878 franků z nichž si
buržoazie také urve svůj díl.
Do státního
rozpočtu je také třeba započítat 500 milionů franků na obecní výdaje, ze
kterých si třetinu rozdělí vládnoucí třída a vykořisťovatelé. Můžeme tvrdit, že
tak laskavý a německými metafyziky vychvalovaný stát, každoročně oloupí
francouzský lid ve prospěch buržoazie o 3 a půl miliardy franků.
To už je velmi
pěkný obnos na rozdávání. Reprezentuje plnou třetinu všeho, oč buržoazie oloupí
lid přímým vykořisťováním. Podle výpočtů p. Leroy-Beaulieu, rovná se roční
příjem Francie přibližně 25 miliardám franků, které jsou rozdělovány asi takto:
Státu
připadnou 4 miliardy, buržoazii, počítáme-li 9 milionů výrobců vydělávajících
zaměstnavatelům dva a půl franku denně, připadne 8218 milionů. Národní
spotřeba, počítáme-li -50 franků na osobu a den, činí 7300 milionů. Výrobní
náklady činí 54888 milionů.
Tři a půl
miliardy věnované státem a 8 miliard, vyrvaných lidu pod ochranou téhož státu,
činí skoro 12 miliard, které si francouzští vykořisťovatelé mohou každoročně
mezi sebe rozdělit.
Nyní již
chápete, čtenáři, proč počet kapitalistů vzrůstá, aniž by milionáři pohltili
malou buržoazii. S touto obrovskou sumou lze ve Francii ročně stvořit
11.712 milionářů, 23.724 jmění po 500.000 francích, nebo pravděpodobněji si
tento obnos mezi sebou rozdělí buržoazie, která nás ovládá, vytváří ve svůj
prospěch zákony, prosperuje a rozmáhá se.
Často se mnoho
namluví proti vykořisťování malými podnikateli a zároveň se opěvuje dobrodiní
státu, toho moderního Molocha, kterému se obětují jednotlivci, blahobyt,
svoboda a čest všech. Ale tento fetiš vnucuje podrobeným davům své vlastní
podmínky a potřeby. A ať je vládní forma jakákoliv, vyčerpává výrobní síly a
sociální život národa. Jednou z nejnemravnějších potřeb státu - ať už
v despotické nebo konstituční monarchii či republice - je, že rozmnožuje
své funkcionáře, čili rozmnožuje počet příživníků, žijících z pracujících.
Francouzská
statistika je v tomto ohledu velmi výmluvná.
Roku 1855, kdy
ještě nebyly mezi lidmi rozšířeny ideje “Komunistického
manifestu”, každý jednal s Napoleonem, Mornym, Persygnym a jinými
hrdiny státního převratu z roku 1852, jako s bandity a marnotratníky. Jaké
byly v té době výdaje na funkcionáře? Obrovské: 241 milionů na jejich
vydržování a 30milionů na jejich penze. Od té doby až do roku 1871 výdaje
národního příživnictví vzrůstaly a pokrokoví lidé nepřestávali protestovat.
Císařství
nakonec padlo. Lid doufal, že republika, ta jeho drahá Marianna mu ulehčí od
drtivých břemen a sníží národní příživnictví. Zbytečně se utěšoval podobnými
nadějemi. Republikánský stát se ukázal mnohem marnotratnější. Posuďme
z tabulky:
Tabulka 12.
|
|
Platy úředníků |
Penze |
|
1855 |
241 milionů |
30 milionů |
|
1870 |
296 milionů |
30 milionů |
|
1880 |
440 milionů |
47 milionů |
|
1893 |
517 milionů |
81 milionů |
|
... a počet funkcionářů vzrostl na 806.000 osob. |
||
Nemysleme si
ovšem, že je to nějaká zvláštní nemoc francouzských republikánů. V Rusku,
v Německu, v Itálii, všude je vzrůst příživnictví stejně rychlý. Je
tomu tak i ve Spojených Státech, kde jsou penze funkcionářů největším veřejným
břemenem a stále stoupají. Výlohy na administrativu byly v roce 1892 100
milionů dolarů, tedy více než polovina výdajů se užívá přímo pro ty, kteří nic
nevyrábějí. A pak se vychvaluje stát, který chtějí sociální demokraté
ovládnout.
Povšimli jste
si, že stát hraje nejenom úlohu protektora kapitalistického vykořisťování, ale
sám a přímo se zúčastňuje celou třetinou na tomto vykořisťování? A pak se lidem
tvrdí, že je nutné státu ponechat absolutní monopol v hospodářském životě!
Co byste
řekli, čtenáři, kdybych vám při řešení sociální otázky radil, abyste
nechali kapitalistům úplnou svobodu v ruinování lidu, aby jste se radostně
podrobili bídě a zneuctění, kterou vám vnucují? Co byste si pomysleli o mé
poctivosti, kdybych vám doporučoval podrobení se a otroctví pod záminkou, že
jednoho dne všechna ta nahromaděná bohatství, rozhazovaná vašimi utlačovateli,
přejdou díky zázraku fantastického zákona do rukou vašich pravnuků...
To je právě
případ těch dobrých pánů, kteří vám opěvují blahodárnost státu a neberou přitom
v úvahu jeho vykořisťovatelskou úlohu v hospodářském a sociálním
životě.
VIII.
Materialistické
pojetí dějin
Již jsme se
seznámili s hodnotou “velkých objevů”, které Engels připisoval Marxovi a
nepřímo sobě, seznámili jsme se také s vykořisťovatelskou a utlačovatelskou úlohou státu, tak milému
Engelsovým žákům. Zbývá nám ještě prostudovat objev třetí, a to
“materialistické pojetí dějin”. Poslechněme si definici, jak ji podal Engels: 6)
“Materialistické
pojetí dějin je založeno na myšlence, že výroba a směna výrobků, hodnot atd.
tvoří základ každé sociální organizace. V každé lidské společnosti je
rozdělování bohatství a vznik společenských tříd nebo stavů odrazem způsobu
výroby a směny prováděné ve společnosti.”
Samotná
myšlenka je správná, nepřihlížíme-li k přehnanému tvrzení, že: “výrobní
způsob nám udává stav kultury a civilizace té které společnosti či dějinné
periody.” Ale to bylo známé už před rokem 1845 a dokonce před 28. listopadem
1820, kdy se Engels narodil. (Viz také Kerkup: Historie socializmu.) Definovalo se to však jako úloha nebo
vliv hospodářských činitelů v dějinách. Ale souhrn hospodářských činitelů,
který nazýváme ekonomizmus, ještě není materializmus. Výrobní způsob je jenom jedním
z mnoha činitelů, který evolucionistům slouží k zevšeobecňování, které je
definováno jako materializmus. Část nemůže obsahovat celek a ekonomismus
netvoří celý materializmus. Známe mnoho autorů, kteří připouštěli vliv
hospodářských podmínek a vztahů na vývoj lidstva a byli současně nejen
idealisty a metafyziky, ale i dokonalými deisty a horlivými křesťany. Například
Guizot, který načrtl dějiny třídního antagonizmu v Anglii 17. století, byl
pobožnůstkářský fanatik. Nebo Niebuhr, velký zakladatel německé historické
školy, reprezentované Mommsem. Také Niebuhr počátkem tohoto století odmítl
legendu Tita Livia o původu Říma a prohlásil, že je nutné studovat dějiny podle
hospodářských a sociálních podmínek a institucí římského lidu. Od té doby se
datují klasické studie o agrárním zákonodárství Licinia Stolona a Gracchů,
odtud podrobné Mommsenovy výzkumy.... Ale Niebuhr, Mommsen a celá německá škola
byla materializmu velmi vzdálena...
Vrátíme-li se
až k prvnímu historikovi, který poukázal na vliv přírodních
a hospodářských podmínek na pokrok a rozvoj lidstva, poučíme-li se také u Vica
(1868-1744) a jeho francouzského překladatele Micheleta, který se také ve svém
výzkumu o původu francouzského práva dotýkal hospodářského stavu národa,
zjistíme, že se o materializmu ani nezmínil. Adam Smith, jiný geniální člověk,
zakladatel politické ekonomie, ten který v roce 1776 zveřejnil dva základní
zákony, že a) práce je jediným zdrojem sociálního bohatství, b) zvýšení
bohatství je závislé na sociálních a hospodářských podmínkách práce a poměru
mezi množstvím výrobců a nevýrobců - ani tento skromný filozof se k
materializmu nikdy nehlásil. - Jiný ekonomista A. Blanqui, méně originální než
A. Smith, formuloval roku 1825, jak cituji níže, úlohu hospodářského vlivu v
historii:
“...Brzy jsem
zpozoroval, že mezi těmito dvěma vědami (dějinami a politickou ekonomií)
existují tak úzké vztahy, že jednu bez druhé nelze studovat, jedna bez druhé se
nevyvíjí... První dodává fakta, druhá vysvětluje jejich příčiny... Sledoval
jsem krok za krokem velké události... nikdy nebylo více než dvou bojujících
stran: na jedné straně lidé, kteří chtějí žít ze své práce a na druhé lidé,
kteří chtějí žít z práce bližního... Patriciové a plebejci, otroci a
osvobození, guelfové a gibelini, červené růže a bílé růže, kavalíři a sedláci,
liberálové a servilní - to jsou jen variace téhož druhu.”
Politická
ekonomie vysvětluje příčiny historických událostí, říká Blanqui, a jeho
současníci Mignet, Augustin Thierry a jiní, říkají totéž. V Anglii J.S. Mill ve
svém rozboru prvního svazku Micheletových Dějin
Francie, když třídí historické školy, se svojí obvyklou jasností definuje,
že dějiny jako moderní věda se zabývají sociálními a přírodními příčinami a
zákonitostmi, které ovládají vývoj lidstva. - H.T. Buckle ve svém pěkném pokusu
o naznačení vlivu přírodních zákonitostí, sociálních podmínek a dokonce i
stravy v dějinách, říká, že: “hromadění bohatství je jedním z prvních činitelů,
který je z mnoha důvodů jedním z nejdůležitějších.” Současník Marxe a Engelse,
které však v žádném případě neznal, T. Rogers, autor rozsáhlého díla 600 let
práce a mzdy, vydal knihu Hospodářské
vysvětlení dějin, ve kterém studuje dějiny Anglie z ekonomického
hlediska. - Lze nazvat některého z těchto učenců různých národností
materialistou? V žádném případě. Byli to však učenci, hledači pravdy, kteří při
studiu dějin užívali vědecké metody a výsledky svého bádaní označili jako
>hospodářské vysvětlení dějin<.-
Jak je tedy
možné, že Engels, píšící hlavně pro dělníky, které ničí bezoddyšná práce a
nemají ani čas ani prostředky, aby zkoumali správnost jeho tvrzení, jak to, že
Engels nazval “materializmem” to, co učenci nazývali ekonomizmem? Proč neřekl
dělníkům: Přátele, celá věda dokazuje, že blahobyt a vývoj lidstva je
tvořen vaší prací, že budoucnost lidstva závisí na našem štěstí a příznivých
podmínkách pro naši výrobu (A. Smith), že v důsledku toho je nutné, aby
dělnická třída co nejdříve odstranila stát a třídu vykořisťovatelů a
utlačovatelů.... ptám se, proč jim nepodal vědecký výklad, ale vyprávěl takové
báchorky hodným a počestným lidem, kteří mu na slovo věřili? A čeho dosáhl
touto více než podivnou metodou? Toho, že politici a nesvědomití lidé, kteří
pro svou dokonalou nevědomost nejsou schopni sebemenší intelektuální práce, se
naučí nazpaměť dvě Engelsovy brožurky, populární výklad Marxe a pak se vydávají
za muže vědy. Zvoleni oklamanými dělníky do parlamentu prohlašují, že nikdy
před nimi nebyl socializmus v parlamentu reprezentován... Jako kdyby L. Blanc,
Proudhon a jiní nikdy neexistovali!
Jaké je to ale
pro počestné lidi zklamání, když se později dozvědí, jak byli mystifikováni!
Vzpomínám si na
diskusi se sociálním demokratem, mladým vzdělaným a velmi sečtělým mužem, který
se bohužel v posledních letech zcela zahltil průměrnými publikacemi a
stranickými brožurami, cenzurovanými Engelsem nebo Auerem. Můj odpůrce mi s
vítěznou tváří předčítal, jako věc úplně novou a dokonale “materialistickou”,
pasáž z Engelsovy polemiky proti profesoru Dühringovi.
“Vystoupením
ze živočišné říše, se lidstvo v dějinách objevilo v polozvířecím stavu: před
přírodou bezmocní divoši, bez nejmenšího pochopení vlastních sil a schopností,
byli chudí a ubozí jako zvířata a nevyráběli víc než ona.”
Místo odpovědi
jsem začal předčítat z Volneyovy knihy:
“Člověk byl ve
svém původu stvořen nahý na těle i na duchu a sám sebe viděl jako náhodně
pohozeného na zmatenou a divokou zemi: bez zkušeností z minulosti se
podobal ostatním živočichům, a bez předvídavosti do budoucna bloudil uprostřed
lesů, veden a ovládán pouze pudy; bolestí z hladu byl veden
k potravě... nucen nevlídným počasím si chtěl zahalit tělo, vyrobil si
tedy oděv; v touze po sexuálním ukojení rozmnožoval svůj druh.” (Les Ruines, Paříž, VII rok republiky)
Zklamání
mladého muže bylo očividné...
Schází-li u
Volneye dvě slova “vyšel z živočicha”, tedy proto, že Darwinovo dílo vyšlo
v roce 1859. Engels se materializmu naturalistů vzpíral, ale aby byl čten,
připouštěl jimi dokazovaný původ člověka. Jinak bychom si mohli myslet, že
Engels Volneye opisoval... Ale byl vůbec Volney původcem citovaných myšlenek?
Samozřejmě že ne. Jako Osvícenec a nevšední literární talent, propagoval myšlenky
své doby, a cituji-li Volneye a Blanquiho, pak jenom proto, abych dokázal,
že ekonomické pojetí dějin nebylo od počátku XVIII. století přijímáno pouze
lidmi vyjímečného génia, ale naopak
naukou přijatou všemi Osvícenci. Domníval-li se Engels, že přizpůsobením
si a přejmenováním myšlenek dávno vypracovaných a rozšířených Osvícenstvím, se
stane dobrodincem lidstva, nevšedně se zmýlil. Protože sláva objevu nadále
zůstává Vicovi a encyklopedistům, Adamu Smithovi a anglickým filozofům,
Niebuhrovi a znamenité německé historické škole...
Věda
nezavinila, popletl-li Engels všechny věci, smísil-li metafyziku s vědou,
materializmus s ekonomizmem a nadutě horlil proti naturálnímu
materializmu, jedinému, který věda potvrzuje... Přestože se to zdá sebenepravděpodobnější,
je jisté, že němečtí dělníci, kteří naneštěstí Engelsovy brožury četli jsou
přesvědčeni, že Hegelova metafyzika se
svými systémy přeměn, vývoje a monizmu je vědou, kdežto Baconova, Lockeova,
Lamarckova, Darwinova a Helmholtzova induktivní věda je metafyzikou.
(Metafyzika je nauka hlásající scholastický nesmysl, že příroda a vše co nás
obklopuje, je jen reflexem našich vnitřních
idejí a chceme-li poznat fyzický svět, nemáme studovat přírodu, ale nadpřirozené
jevy a duchovní zjevení.)
Smrtelnou ránu
těmto teologickým a nadpřirozeným hloupostem zasadil Bacon, Locke, Voltaire
s encyklopedisty a celá anglická filozofie.
Tito slavní
předchůdci moderní vědy zjistili, že naše znalosti, naše ideje jsou výsledkem
pozorování a studia přírody, proto přírodu, její původ a projevy, musíme
studovat induktivní metodou... Čemu ale učil dělníky Engels?
“Vnesena
Baconem a Lockeem do filozofie, zplodila tato metoda (induktivní výzkum
přírody) mentální omezenost charakterizující minulé věky (?) a stvořila metodu
metafyzického rozumování.”
Toto Engelsovo
tvrzení, spolu s dalšími, totiž že evoluční teorie a vývojová teorie, tedy
naturalizmus vychází z Hegelovi filozofie, je nesmyslné a opakem celé
vědecké terminologie. Slavnostně ho vyvrátil samotný Marx.
“Odsouzena a
povalena francouzským materializmem, našla si metafyzika 17. století svou
odvetu a vzkříšení v německé spekulativní filozofii 19. století. Od té
doby, co Hegel založil svojí všeobecnou metafyzickou říši, obnovily se
útoky proti teologii, podobné útokům 18. století, které jsou všeobecně vedeny proti každé metafyzice.” (K. Marx: Francouzský materializmus v 18. Století.)
Věda také
nezavinila, že Engels zahrabaný v metafyzických nesmyslech věřil až do
roku 1842, že příroda, obraz té krásné živoucí a oživující přírody je jen
vyjádřením jeho barokních myšlenek. Protože jeho metafyzické víře, že všechno
co viděl nebo četl, je reflexem jeho vlastních idejí, je třeba přičítat jeho
podivnou mánii hlásit se k zakladatelství idejí a systémů vypracovaných vědou
dávno před jeho narozením.
Jinak si
nedokážeme vysvětlit jeho směšné nároky a nevědecké výklady. Nebo se snad máme
domnívat, že o existenci celé té historické literatury netušil? V tom
případě... jak podivný “náčelník” vědecké strany...! Jiný příklad: Naprosto netušil, že hlavní myšlenka Feuerbachova
ateizmu - že člověk si ve svých bozích zbožnil lidskou povahu - byla u
francouzských filozofů a publicistů obvyklou věcí více než půl století před
vydáním Feuerbachova díla. Ve zmíněné Volneyově knize čteme: “... Stejně jako
svět jehož je částí, je člověk ovládán přírodními zákony, pravidelnými,
důslednými v účinku, neměnným z podstaty (str. 39)... Bůh
nestvořil člověka ke svému obrazu, ale člověk boha k svému, dal mu
svého ducha, oblékl mu své sklony, propůjčil mu své myšlenky.” (str. 85)
Dá se
namítnout, že Engels to vše znal. Budiž! Proč tedy projevoval tolik zlé vůle a
snažil se zmást vědomí proletariátu? Proč manipuloval úsudek čtenářů? Určitě ne
k prospěchu socializmu.
IX.
Materializmus
a otroctví
Engels a jeho
vědečtí žáci označovali naturalistický materializmus a celou induktivní vědu
jako vulgární materializmus. Existuje snad nějaký materializmus pro
vyvolené a privilegované? Ano, prohlašovali, existuje námi objevený dialektický
materializmus, který nemá nic společného s materializmem naturalistů.
Dialektický
materializmus! Co je to za nesmysl, a co můžete od takové směsice očekávat?
Materializmem je v naší době induktivní věda. Ta je všeobecným základem
pozitivizmu, celé současné evoluční filozofie a neexistuje žádná věda, kromě
sofistické směsice “vědeckého socializmu”, která by nevycházela z vulgárního
materializmu naturalistů. Připomínám sofistům z Engelsovy školy, co o
tomto předmětu pravil Marx roku 1845:
Materializmus
je dítětem Anglie... Skutečným zakladatelem materializmu a induktivní
vědy v moderní době je Bacon. Pro něho se věda skládá jenom
z přírodních věd... Věda, to je zkušenost.... Pozorování, analýza a
indukce jsou hlavními elementy racionální metody. Pohyb je neoddělitelnou
vlastností hmoty... a silou, která tvoří i živé organizmy... Pohyb je nedílnou
součástí hmoty.... Člověk i příroda jsou podřízeny stejným zákonům.”
Hovoříc o
vlivu anglického materializmu a senzualizmu ve Francii, Marx říká: “Tato země
pociťovala potřebu pozitivního a protimetafyzického systému... Lockeovo
dílo se objevilo právě v čas.”
Jak je tedy
možné, ještě jednou se ptám Engelsových žáků, že Bacon a Locke, zakladatelé
“materializmu, induktivní vědy a protimetafyzického systému”, jsou Engelsem
označováni jako zakladatelé metafyziky? Jak to, že se odvažují dělníkům
namlouvat, že existuje jiný materializmus než materializmus přírodních věd? Jak
mohou dělníkům namlouvat, že ekonomické vysvětlování dějin, vypracované celou
vědou, bylo objeveno jimi, a že právě tento objev je pravým materializmem?
Navzdory
jejich vědeckým nárokům si myslím, že Engels a jeho žáci takto jednali
především z nevzdělanosti. Jen ať si vyslechnou, co říká velký německý
naturalista o “vulgárním materializmu přírodních věd”. Snad pochopí, že
obohacené a rozvinuté Baconovy a Lockeovy myšlenky, přijaté Marxem v době,
kdy ani on ani Engels nebažili po mezinárodní diktatuře, tvoří základ celé
soudobé vědy a filozofie.
“Naše pojetí
monismu čili jednotné filozofie - říká Haeckel - je jasné a nedvojsmyslné. Pro
nás je živý duch mimo hmotu stejně nepřípustný, jako mrtvá hmota; jsou nerozlučně zkombinovány v každém
atomu... Jednoduché molekuly analytické chemie... jsou výsledkem kombinací
proměnlivého počtu atomů... Atom uhlíku (základ organické chemie) je
pravděpodobně kombinací 4 částic. Jakmile se Země ochladila (podle Laplaceovy
hypotézy) a pára srazila na vodu, začali atomy uhlíku s tvůrčí činností.
Sdružovali se s jinými molekulami a vytvářeli plazmu schopnou dalšího
vývoje. Po dlouhou dobu byla Země obývána pouze jednobuněčnými organizmy...
Dějiny živočišného vývoje nás vedou krok za krokem od nejprimitivnějších buněk
až ke člověku... Lidské tělo se vyvíjelo pozvolna, pomalu dlouhou řadou
předků-obratlovců; stejný vývoj zformoval naši duši... Lidská duše je jednoduše
soubor našich dojmů, přání a myšlenek, tedy fyziologických procesů, jejichž
základním organizmem jsou mikroskopické buňky - mozkové ganglie... Každý
vědecky založený člověk je přesvědčený, že prvoci mají také duši, a že tato duše-buňka
je také složena z dojmů, postřehů a žádostí. Lidské myšlenky a
žádosti se odlišují od týchž věcí u prvoků pouze kvantitou... Nyní definitivně
víme, že organický svět se harmonicky vyvíjel podle “věčných zákonů”, které
existovali již při vývoji anorganického světa, jak je formuloval roku 1830
Lyell.”
O lidské
morálce Haeckel říká: “Dělej jiným, co chceš, aby dělali tobě.” Tato mravní
rada, nejvznešenější kterou známe, byla hlásána a přijata tisíce let před
Kristem... Zdědili jsme ji jako pud, protože naši společensky žijící předkové
se jí mezi sebou řídili.”
Člověk jako
živočich, člověk jako výsledek organického vývoje z hlediska
fyziologického i mravního, to je vědecký základ současné vědy. Všichni učenci,
i horliví katolíci jako Secchi a abbé Moigno, přijali tuto doktrínu skoro
stejnými výrazy jako Haeckel... V současnosti opravdu nikdo nemluví o
materializmu jako o zvláštní teorii. Opakuji, materializmus se stal synonymem
vědy. V době encyklopedistů, když byla věda zaplavena teologií a
metafyzikou, nebo počátkem minulého století, kdy geologii ovládaly
katastrofické nauky a Cuvier potíral Lamarckovi a Geoffroy-Saint-Hilaireovi
teorie, byl spor o materializmus významný. Ale od šedesátých let být
materialistou znamená: nebýt nevzdělancem popírajícím vědu, nebýt teologem,
talmudistou, metafyzikem nebo “vědeckým socialistou”. Engelsovi, který se od
metafyzické absurdity začal emancipovat pod vlivem Feuerbacha, se mohly vědecké
teorie zdát jakýmsi zjevením. Ale každopádně se mýlil, když objev těchto elementárních
pravd moderní vědy přičítal sobě a Marxovi.
Dokonce
pochybuji, že se kdy Engels dokonale osvobodil z nadvlády metafyziky.
Nejeví se ani jako materialista ani jako vědec, když v polemice
s Dühringem popírá každý vliv násilí v dějinách, nebo když oslavuje
otroctví jako dobrodiní lidstva.
“Všeobecně”,
čteme u Engelse, “nebylo soukromé vlastnictví v dějinách výsledkem loupeže
nebo násilí... Vychází z hospodářských příčin. Násilí nemělo při jeho
vzniku význam... Celá historie původu soukromého vlastnictví má výhradně
hospodářské příčiny, a při jejím vysvětlování není jedinkrát potřeba se uchýlit
k násilí, k loupeži, ke státu (Proč tedy ta snaha zmocnit se ho?)
nebo k jakékoliv jiné politické intervenci... Vlastnictví se musí prací
vytvořit dříve, než si ho lze násilím přivlastnit... Dříve než bylo možné
otroctví, musela existovat výroba a nerovnost v rozdělování.”
Žádné násilí,
žádná státní ani jiná intervence... To výroba zplodila nerovnost, útisk a
otroctví. Jaká ohavnost a kletba je práce a výroba pro lidstvo, protože je prý
jediným pramenem všech sociálních nespravedlností!
Ptám se tedy,
o jakou teorii se opírali primitivní lidé, jaký kapitál potřebovali, když se
navzájem pobíjeli, aby se nasytili lidským masem?
Engels, jako
pravý sofista, vítězně poučuje Dühringa, že Robinson zajal Pátka, protože byl
představitelem vyšší kultury a byl lépe ozbrojen. “Výrobci dokonalejších zbraní
vždy vítězili nad výrobci méně dokonalých...”, dodává. Ale Robinzon zachránil
Pátka před snědením svými spoluobčany. Ti nad Pátkem vítězili před Robinsonem.
Vítězili vyšší výchovou nebo násilím? Porazili Habešané s Menelikem
Vlachy, protože byli pokročilejší v civilizaci a způsobu výroby nebo
protože byli silnější? A zničili snad barbaři řecko-římskou civilizaci, protože
byli rozvinutější, průmyslovější a civilizovanější? Ne, zvítězilo nad nimi
násilí, síla a brutalita.
A kde Engels
objevil zrůdnou doktrínu, která ospravedlňuje útisk a otroctví? Několikrát
řekl, že vyjadřuje Marxovy ideje. Ale Marx nikdy nepopíral úlohu síly a násilí
ani v hospodářském životě ani v politice.
“... Jednota
velkých národů vznikla násilím a v naší době se stala mocným
činitelem sociální výroby.” (Marx: Občanská
válka ve Francii v letech 1870 až 1871.)
Kdo má pravdu,
Marx připouštějící shodně s dějinami úlohu násilí, nebo Engels hlásající
dělníkům, že jsou vykořisťováni a utlačování ze své dobré vůle otroků?
A pak, o co se
opírá, když tvrdí, že “bez otroctví by neexistovalo antické Řecko, ani ono, ani
jeho umění, ani jeho věda...” nebo, že “...otroctví bylo v té době velkým
krokem vpřed?” Jestliže bylo otroctví v dějinách tak pokrokové, proč
v období turecké nadvlády upadlo to samé Řecko do barbarského stavu?
V Turecku přece otroctví vzkvétalo až do počátku minulého století. Jak je
možné, že celých dvacet let se to samé Řecko, se stejnými lidmi, stejným
otroctvím, stále více propadalo do divošského stavu, místo aby pokračovalo ve
své nesrovnatelné civilizaci?
Neznám
v literatuře další podobný příklad; kromě obhájců otroctví. Obránci
despotizmu a otroctví alespoň na rovinu říkají, že jsou reprezentanty ozbrojené
moci, a lid, “lůza”, musí poslouchat. Ale tady je vůdce vědeckého socializmu,
který dělníkům vypravuje, že se jejich otcové dobrovolně podrobili bohatým, že
nebylo třeba násilí, aby byli přinuceni začít se prodávat a dokonce, že byli
tak zbabělí, že bohatým dobrovolně přenechali právo první svatební noci.
Nikdo nikdy
takovým způsobem proletariát neurážel. Kdo obhajuje takové názory na vědecké
půdě, musí být obratný podvodník. Ubohá vědo, jaké nesmysly a odpornosti kázal
Engels tvým jménem!
A německým
dělníkům se celá tato halda tmářství a ohlupování vnucuje jako vědecký
socializmus... Ale němečtí dělníci jsou příliš inteligentní, příliš solidární a
upřímní, než aby zůstali donekonečna pod vládou podobného učení. Známky blízké
revolty jsou nepřehlédnutelné.
Jen trpaslíci,
kteří si hrají na vědecké žáky velmistra v padělání myšlenek, mu zůstávají
věrni: jsou příliš omezení, než aby chápali a milovali pravdu. I se svým
mistrem patří do kategorie lidí, které Dante odsoudil bloudit peklem mimo
trpící lidstvo, protože na zemi byli příliš sobečtí.
X.
Sociálně
demokratické požadavky
Centralizovaný
a všemohoucí stát, práva a potřeby jednotlivce ovládané disciplínou, podřízené
velení státních úředníků, výroba organizovaná státem, občané zařazeni do armády
práce, - především pro zemědělství... to je barokní ideál odporného socializmu,
který je dělníkům vnucován pod názvem “vědeckého socializmu”. Již jsme se
seznámili s metafyzickou a reakcionářskou filozofií této školy. Podívejme
se nyní na její socialistické názory, její současné požadavky.
V současnosti snad už sociální demokracie, vlivem všeobecného pokroku vědy
a intelektuální kultury, změnila své vojácké požadavky manifestu z roku
1848. Vezměme si oficiální program sociální demokracie: Kautského Základy sociální demokracie.
Co si dnes
myslí strana o socialistické výrobě a právech jednotlivců v budoucí
společnosti?
V 10. kapitole
“O socializmu a svobodě” čteme:
“Socialistická
výroba není srovnatelná se svobodou práce totiž se svobodou dělníka pracovat
kdy chce, kde a jak chce... Je pravda, že do jisté míry se z této svobody těší
dělník i za kapitalizmu. Když se mu v dílně nelíbí, může si hledat práci
jinde. V socialistické (soc. demokratické) společnosti budou všechny
výrobní prostředky soustředěny do rukou státu a stát bude jediným podnikatelem;
nebude výběr. Dělník je dnes svobodnější, než bude v socialistické (soc.
demokratické) společnosti.”
“Sociální
demokracie neodmítá právo dělníka volit si práci a pracovní dobu, ale výrobní
evoluci(???).”
Výroba, ne
však násilí, je zodpovědná za všechen utisk a nespravedlnost v minulosti,
tvrdil nám Engels; a stejná výroba stvoří otroctví v sociálně demokratické
společnosti, jak nás ujišťuje oficiální program strany. Je-li to pravda, proč
ta samá výroba plodila v minulosti a plodí i v současnosti dvě
kategorie lidí: jednu hlásající disciplínu, podřízenost, porobu a otroctví;
druhou hlásající svobodu, osvobození, vzpouru a solidaritu?
Proč sociální
demokracie stále hlásá učení lidí první třídy, které dějiny označují jako
reakci, tmářství a útlak? I když byly tyto dvě třídy výsledkem výrobního
způsobu, přesto se lidstvo vyvíjelo vpřed, nepřetržitě bojovalo proti lidem a
institucím první třídy a souhlasilo s lidmi a institucemi třídy druhé.
Nechci věnovat pozornost nesmyslnému názoru o výhradním vlivu výrobního způsobu
na dějiny. I kdyby byl správný, nevyplývá z něj, aby sociální demokracie
hlásala utlačovaným a vykořisťovaným tmářství a učení o podřízenosti,
zesměšňovala myšlenky emancipace a solidarity, které hlásal R. Owen, jiní
kamarádi a dobrodinci lidstva. Copak teoretici a vůdci této strany nevidí, že
lid je už dostatečně mrzačen církví, státem, vykořisťováním, soudnictvím,
militarizmem atd...?
Nesmíme si
myslet, že citovaná místa vyjadřují Kautského, jinak velmi průměrného
spisovatele, osobní názory: tento ideál společnosti podřízené státu, je
základním kamenem sociální demokracie všech zemí. Jiný sociální demokrat,
mnohem váženější než Kautský, Angličan Samuel Webb, ve své brožuře Pravý a falešný socializmus, tvrdí
svým čtenářům, že “snít o autonomní dílně budoucnosti a výrobě bez pravidel
tedy disciplíny... není socializmus. 7) Jiný, tentokrát Rus,
demokraty velmi vážený, je tak rozhořčený myšlenkou, že by lidstvo mohlo žít
v solidární společnosti, ve které je jediným vůdcem volná dohoda, že
zesměšňuje naše zásady solidarity. Říká: “V budoucí společnosti budou
anarchisté volnou dohodou gilotinováni.” (Plechanov.)
Nebohý
člověče! Tvůj mozek je tak svázaný myšlenkami na disciplínu, podřízenost,
popravu a jiné krásy otrokářské a vojenské společnosti, že si nedokáže
představit odstranění trestu smrti osvíceným lidstvem.
Jménem jakého
blahobytu chtějí tito snílkové o armádě práce, kasárnách, disciplíně a subordinaci
připravit sociálně-demokratické lidstvo o svobodu, iniciativu a solidaritu?
Myslí si snad, že vytvoří komunistický systém tak dokonalý, že se individuum
dobrovolně podřídí všem nařízením a povelům státních funkcionářů? Podívejme se,
jak chtějí sociálně-demokratičtí zákonodárci zorganizovat rozdělování výrobků
takto zdisciplinované práce.
Tentýž Kautský
v 9. kapitole, stejného díla “Rozdělování
výrobků v budoucím státě” odpovídá na námitky odpůrců socializmu.
“Naši odpůrci by měli dokázat, že stejné odměňování práce je nevyhnutelným
důsledkem socializmu.”
Myslím, že
odpůrci mohou tomuto autorovi a německým demokratům velmi snadno dokázat, že
bez rovnosti a hospodářské spravedlnosti socialismus neexistuje, a že hlavní
zásadou komunizmu, pod jehož prapor se Engelsovi žáci domněle řadí, je: “Každý
podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.” Ale Kautský dále učí jménem
německé demokracie dělníky o tom, že v jejich sociálně demokratickém
státu:
“Všechny
současné způsoby mzdy: vyplácení od hodiny i od kusu, zvláštní odměny za práci
nad základní plat, různé mzdy za různé druhy práce... všechny tyto způsoby
současné mzdy, sice pozměněné, jsou v socialistické společnosti
použitelné.”
Zde je nutné
tohoto filozofa “vědeckého socializmu” poopravit. Námezdný systém bude
v jejich sociálně demokratickém státě fungovat stejně dobře jako funguje
v současném kapitalistickém a vykořisťovatelském státě, nikdy ale
ve společnosti socialistické. Autor a jeho přátelé se naprosto
mýlí, když se domnívají, že jejich demokratický stát, vojensky organizovaný se
mzdovým platebním systémem, který sice nazývají kvalifikační mzda, má
něco společného se socializmem. Původní socializmus podle názoru prvních vyznavačů volal po právu individua
na neomezenou svobodu, na úplný harmonický rozvoj; odmítá vykořisťovaní člověka
člověkem, společností, státem, - samozřejmostí je odmítání mzdového systému,
tak milého německým demokratům. Mzdový systém je základem kapitalizmu;
připouštíte-li ho tedy pro svůj stát, pánové, potvrzujete jen to, co o vás lidé
dávno říkali: Zkomolili jste základní myšlenku socializmu; nahradili jste
solidaritu kasárenským pořádkem a násilím, emancipaci disciplínou a
subordinací, hospodářskou rovnost privilegii a takto jste zradili věc lidu,
požadavky trpícího lidstva. Měl pravdu náš přítel Domela Nieuwenhuis, když o
vás mluvil a volal: “Socializmus je v nebezpečí!” Tím jste si také
zasloužili chválu osvícené buržoazie.
Radikální
buržoazie by mohla přijmout nejen podobné vyznání víry - domněle socialistické
s kvalifikačním mzdovým systémem, ale dokonce by mohla dospět
k závěru, že požadavky sociálně demokratické strany, formulované jejím
vůdcem a zakladatelem Liebknechtem, jsou spíše umírněné. Ve svém článku: Program německého socializmu (Forum
Library, New York, duben 1895, str. 28), se Liebknecht ptá: “Co chceme? A
prohlašuje:
“Absolutní
svobodu tisku, absolutní svobodu svědomí, všeobecné hlasování pro všechny
zastupitelské sbory, pro všechny veřejné úřady, národní i obecní; národní
výchovu (?), školy otevřené všem, všem stejně dostupná výchova a vzdělání;
odstranění stálé armády a národní milice způsobem, že každý občan bude vojákem
a každý voják občanem; mezinárodní smírčí soud; rovnost pohlaví; ochranná
zřízení pro dělnickou třídu (zkrácení pracovní doby, zdravotní opatření.)
Aby nebylo
nejmenších pochyb, Liebknecht dodává: “Tyto reformy jsou v pokrokových
zemích už realizované nebo realizaci blízké a zcela se shodují
s demokracií.” S demokracií ano, se socializmem ne. A pak, demokracie
a liberálové pokročilých zemí již federalizmus, referendum, přímé zákonodárství
a obecní autonomii zavedli nebo zavést chtějí - tedy instituce sociální
demokracií zavrhované a potírané. Již jsme se dozvěděli, že Marx
s Engelsem a Multmanem Barrym (agentem anglických konzervativců) vyloučili
federalisty z Internacionály, že se Liebknecht prohlásil za “protivníka
každé federativní republiky” už v roce 1872 (tedy v době kdy
byl ještě revolucionářem); že angličtí sociální demokraté, kterých je naštěstí
velmi málo a většinou, s výjimkou Hyndmana, jsou průměrní - bojovali proti
referendu, hlasovali pro konzervativce a proti gladstonovu ministerstvu, které
v továrnách a dílnách zavedlo alespoň osmihodinovou pracovní dobu, vymohlo
obecní autonomii a bojovalo ve prospěch agrárního zákona a za odstranění
sněmovny lordů.
I ve Francii,
kde je velice silná tradice Komuny, se sociální demokraté snaží vyvarovat slov
jako federalizmus a federace, přestože nejsou v podezření, že hrají hru
Hegelovy reakcionářské školy. Neodvažují se propagovat “organizace pracovní
armády především pro zemědělství”, také se neodvažují, navzdory velké chuti,
odstranit místní federace, ale varují se užívat slova, kterými Hegel, Bismarck,
Engels, Liebknecht a jiní opovrhovali a své federace nazývají “aglomeracemi”.
Tito učenci “vědeckého socializmu” nevědí, že v geologii znamená aglomerát
nahromadění, nakupení nerostů, a že solidární lidé a společnosti se sice
sjednocují, sdružují, spolčují nebo federují, ale v žádném případě
aglomerují. O své parlamentní skupině mohou prohlásit, že se svými doktrínami
vytváří bizardní aglomerát reakcionářských myšlenek, který Millerandovi
dovoluje obhajovat posvátnost soukromého vlastnictví, Guesdovi německý
kolektivizmus, který jsme právě ocenili, G. Delvilleovi vystupovat proti
revoluci. Tento aglomerát je stejně vhodný pro mineralogické muzeum jako pro
parlament panamistů.
XI.
Sociálně
demokratická etika
Nakonec ještě
načrtnu jejich agitační taktiku, jejich způsob propagandy a jejich polemiky
proti socialistům a nám anarchistům především. Chybí mi ale odvaha podniknout
tak nepříjemnou práci. A pak, proč se má vědět, jak je jejich taktika a legální
agitace přivedla k tak zvláštnímu pojetí socializmu, který je
v jejich požadavcích dělá ještě reakčnější než tzv. francouzské radikální
socialisty nebo obyčejné liberály či anglické radikály?
Za stejně
zbytečné považuji dopodrobna vyprávět, jak se Liebknecht se svými přáteli
pokoušel označit Bakunina za agenta ruské vlády; jak ten samý Liebknecht
pomlouval Domelu Nieuwenhuise; s lidmi čistého charakteru, jako byl
například šlechetný Cafiero, jednal jako s šarlatány a agenty provokatéry;
a konečně ten samý Liebknecht ve svém časopise zveřejnil, že Werner, zatčený
v Berlíně kvůli vlastnění tajné tiskárny, je “ten samý, s nímž se
radil Hoedel!” ... Ne, nechci, nemohu a nebudu se zabývat úspěchy všech
těchto šlechetných zákonodárců; a co se týká Liebknechta, tak pro něho stačí
přívlastky “pomlouvače z povolání” a “anarchistožrouta”, které mu udělili
naši němečtí přátelé.
Ale dva
prostředky jejich taktiky jsou příliš charakteristické, než abych se o nich
nezmínil. Prvním, je jich individuální morálka; druhým je jejich chování
k revolucionářům jiných národností.
Věrni
reakcionářské metafyzice Hegelově, která hlásala, že jedinec se musí zcela
podrobit státní autoritě, publicisté a řečníci strany dělníkům hlásají, že
otázka individuálních práv a potřeb neexistuje, že jedinec nemá v dějinách
ani ve společnosti žádný význam, a že všichni ti, kteří si myslí, že
individuální svoboda a úplné ukojení fyzických i mravních potřeb individua
budou zaručeny budoucí společností, jsou utopisté. Proto má dělník vědět, že se
musí podrobit rozkazům...Čích? - Ach, rozkazům těch vyjímečných pánů,
zakladatelů “vědeckého socializmu”, kteří objevili zákon o akumulaci kapitálu,
nadhodnotu, dialektickou metodu, materializmus, monizmus, materialistický
výklad dějin, revoluční taktiku legálními cestami, komunizmus “s armádou
práce především pro zemědělství", atd., atd... Jednotlivci všeobecně
nemají žádný význam, ale Marx s Engelsem jsou dvě výjimky z celého
lidstva. Je nutné také vyjmout jejich dědice: Avenligy a Lafarguy, a zrovna tak
dědice adoptované: Liebknechta, Bebela, Auera, Guesdea, Plechanova a jiné.
Nevzdělaný dělník, lidské stádo, složené z bezvýznamných nicek se musí
podřídit a poslouchat tyto “übermensche”, tyto nadlidské bytosti... Tak to je
ta sociálně-demokratická a “vědecká”
rovnost...
Zamysleme se
nad skutečností, že tyto nesmysly se v evropské společnosti hlásají
v době, kdy jsou všeobecně známá díla: O svobodě a Morálka bez
sankce a závazku od J.S. Milla a Guyaua:, v době, kdy moderní
filozofie žádá, podle profesora Wundta, od jednotlivců nikoli podrobení, ale
jeho dobrou vůli.
Vrcholem všeho
je jejich chování k revolučním činům v jiných zemích. Jejich “Komunistický manifest” proklamoval, že
“komunisté všude jednají společně s revolucionáři.” Víme, jak “jednali
společně” s revolucionáři pařížské komuny. Podívejme se, jak jednali
s jinými revolucionáři.
V letech
1875-76, v srbsko-bulharské revoluci, kdy celý svět sympatizoval
s povstalci, kdy Gladstone a jiní počestní lidé z anglické buržoazie
organizovali mítinky a hlásili se k povstalcům, pouze
sociálně-demokratické orgány prováděly škodlivou propagandu těm, kteří bojovali
za svou svobodu, a ujišťovali dělníky, že revoluce byla vyvolána ruským
despotizmem ke svému prospěchu. Stejnou ničemnost spáchala proti nešťastnému
arménskému národu, pobíjenému tureckou
armádou, která je organizována a řízena německými důstojníky.
Když naši
vlaští přátelé organizovali v roce 1877 povstání u Beneventa, berlínští
sociální demokraté křičeli, že Cafiero, Malatesta a jejich přátelé - mezi
kterými se nalézal hrdina ruské revoluce, Stěpňak - jsou všichni agenty a
provokatéry. Chování těchto berlínských dobrovolných policajtů bylo tak hnusné,
že jistý měšťácký žurnál byl nucen poznamenat, že Liebknecht a spol. mohli čin
napomenout, že ale nebylo poctivé jednat s Cafierem, který se vzdal skvělé
kariéry a své obrovské jmění věnoval sociálnímu osvobození lidu jako
s ničemou a provokatérem.
A jejich
chování bylo odporné především proti nám, ruským revolucionářům. V letech
1876 až 1881 při každém revolučním atentátu, každém projevu hrdinné ruské
mládeže, jemuž se obdivoval civilizovaný svět, vrhali tito mezinárodní
pomlouvači s reakcionářskou zuřivostí nejhloupější a nejhrubší urážky.
Z počátku
jsme my, ruští vypovězenci, kteří jsme utekli ze Sibiře a z žalářů, proti
jejich útokům protestovali v socialistickém tisku; než jsme pochopili, že
jejich podpora a sympatie by ruskému revolučnímu hnutí mohla uškodit víc než
jejich útoky. Protože ti ruští socialisté, kteří přijali sociálně-demokratické
učení a sympatizovali s Engelsem, Liebknechtem a spol., se ihned stali
protivníky revoluce a revolucionáře začali potírat. Jeden z těchto Rusů,
velmi vážený a protěžovaný Engelsem, Utin, se vyznamenal svými úspěchy proti
revolucionářům a skončil žebráním u cara o milost.
Jiný oblíbenec
sociální demokracie, Plechanov, pokračující ve “smutné Utinově úloze”, se ve Zprávě soc. demokratickému sjezdu
v Bruselu (konaném v roce 1891) chlubil, že mohl se svými
přáteli “bojovat po celá léta proti různým frakcím bakunistických doktrín.”
Jako
“bakuninisty” chápe tato zpráva ruské komunisty-federalisty, kteří byli původci
velkého propagačního hnutí mezi dělníky a venkovany (1873 až 1878), začali
s hrdinným zápasem “Výkonného výboru” a založili slavnou socialistickou a
revoluční stranu “Земля и
волья”. Plechanov a jeho přátelé, následovníci
Utina, tyto revoluční frakce potírali.
“Chápejte
správně, občané”, píše Plechanov, “že to nejsou jen anarchisté, které
označujeme za bakuninisty. Byl jím i F.P. Tkačev, který anarchisty potíral,
polemizoval i s Bakuninem a sám se považoval za Blanquistu.” “Stejné je to
i se stranou “Народная Волья”,
vedenou proslulým “Výkonným výborem.”
Jinak řečeno,
ruští sociální demokraté - Engelsovi a Liebknechtovi napodobitelé s věrnými
žáky - potírali všechny frakce ruské revoluční strany. To je naprostá pravda,
potírali je! A kdy? Když v Rusku vládla jménem Alexandra III. příslovečná
blbost a ukrutnost, když Pobědonoscev, tento ruský Torquemada, špiclové,
žandáři a kati věšeli, rdousili a vypovídali do sibiřských dolů vznešené,
obětavé ženy a odvážné muže, kteří zápasili za sociální obrození ruského lidu
když osvícená a mírumilovná buržoazie
tyto mučedníky ruského despotizmu obdivovala a oslavovala. V té době je
žáci kasáren a armády práce potírali. Zatímco co náš velký romanopisec,
Turgeněv, obhajoval skromnost a obětavost mladých revolucionářských dívek -
Plechanov je potíral; zatímco týž Turgeněv na smrtelném loži uznal ruské
teroristy (Výkonný výbor) jako lidi vysokých morálních kvalit; zatímco americký
spisovatel George Kennan vydal svůj obdiv obětem Alexandra III. - Plechanov je
potíral; zatímco Podzemní Rusko, tato galerie živoucích a půvabných portrétů
ruských revolucionářů z pera velkého Stěpňaka, byla přeložena do mnoha
jazyků, obešla celý svět a poctiví lidé ze všech sociálních poměrů s nimi
sympatizovali; a ženy z celého světa se nad těmito podobiznami rozplývaly
- Plechanov je potíral, stále a stále, tento statečný ruský sociální
demokrat...
Nejhorší a nejhanebnější je ale skutečnost,
že podobná zpráva mohla být podána, čtena a schválena na sjezdu lidí, kteří si
říkají socialisté a revolucionáři.
Až
k takovým koncům, až ke schvalování podobných mizerností, vede propaganda
legalizmu, disciplíny a subordinace, která znemravňuje sociální demokracii.
Jediný
rozhořčený hlas se nepozvedl, aby přiměl ke studu toho divného revolucionáře.
Naopak stal se populárním právě pro tuto zprávu. Jako kdysi Utin - krátce před
tím, než žebronil u cara - stal se Plechanov, brzo po svém objevení mezi
západní sociální demokracií, oblíbenou
osobou vedle Engelse, Liebknechta a spol. Tento důstojný člověk v téže
zprávě prohlásil:
“Můžeme si
blahopřát (Plechanov a soudruzi), že jsme očistili půdu pro vědecký
socializmus.”
Ne, nebyl to
Plechanov kdo, “očistil ruskou půdu”
ode všech revolučních frakcí. Byla-li opravdu “očištěna” - což není jisté -
patří celá sláva velké modle carských patolízalů, Alexandru III., jeho věšícím
ministrům a špiclům... Myslím si ale, že se zpravodaj mýlil, když tak brzo
triumfoval: podle mnoha článků zveřejněných v ruských časopisech a
revuích, podle pískotu, kterým ruská poctivá a šlechetná mládež uvítala
Plechanova, když se seznámila s jeho zprávou - se v celku zdá, že
ruská půda není pro vědecký socializmus “očištěna”; že ruský socialistický svět
má větší úctu k “utopistům”, jako byli Černyševskij a jeho žáci, než
k Engelsovi a Plechanovovi.
***
Máme pro tyto
sympatie ruský socialistický svět kárat? Podle definice sociálních demokratů
musí každý přesvědčený socialista a osvícený přítel lidstva hlasitě vyžadovat
titul dokonalého utopisty. V brožuře Anarchizmus
a socializmus, vřele doporučované paní Marxovou-Avelingovou, čteme
zvýrazněným písmem:
“Utopistou je
ten, kdo se ve svém bádání po dokonalé sociální organizaci opírá o abstraktní
zásady.”
Při pozorném
čtení této fráze zjistíte, že utopisté jsou zásadoví lidé, kteří chtějí
současnou společnost, založenou na vykořisťování, nevědomosti a utlačování
reorganizovat, aby vybudovali sociální a komunistickou společnost, ve které
bude jedinec šťastný, vzdělaný a svobodný, mezi stejně svobodnými, osvícenými a
šťastnými lidmi. Rozhodně se k utopizmu hlásím! Dokonce se obávám, že
nedostatečně, protože by si někdo mohl myslet, že jsem stejně bezzásadový jako
Engels a jeho žáci. Nebo, že jsem dokonce schopný znetvořit vědeckou
terminologii, pojetí socializmu, a nakonec myšlenku osvobození, emancipace a
solidarity zneuctít hlásáním organizace práce, disciplíny, subordinace, zkrátka
- sociální demokracie...
Také tobě,
kamaráde čtenáři, přeji z celého srdce, aby jsi zůstal zásadovým člověkem.
Každý poctivý člověk má mít zásady, a je-li zásadovost vlastností utopistů, tak
buďte utopisty. Stále si opakujte a nahlas říkejte, že velcí utopisté -
Saint-Simon, Fourier, R. Owen, Černyševskij - jsou lidé zásadoví a současně
velcí přátelé lidstva, kteří své statky a život obětovali za osvobození
trpícího lidstva, kdežto lidé bez zásad jako Engels, Singer aj. rozmnožili své
jmění vykořisťováním dělníků... Ještě dodejte, že jako lidé se socialistickými
zásadami nikdy nebudete propagovat vykořisťování, tarifní mzdový systém,
nebudete nikoho pomlouvat a především lidi, strany a národy bojující za svou
svobodu; že naopak budete vždy a všude podporovat snahy vyděděných, kteří se
chtějí zbavit jha poroby a otroctví, a že, když budou události vyžadovat činů a
obětí pro naše zásady, dovedete snášet jako jiní dlouhá léta perzekuce a
věznění, a budete schopní vystoupit na popraviště stejně statečně a klidně jako
Jan Hus, Thomas More, Giordano Bruno, Varlin nebo Sofie Perovská.
***
Poznámky:
1) Kongres v
roce 1873 je pro socialistické hnutí bezvýznamný. Ale kongres v Haagu v roce
1872, na němž Marx s Engelsem triumfovali, je důležitým historickým mezníkem.
Tito pánové vyloučily z Internacionály federalisty a tím toto velké sdružení
rozložili. Proto zde hovoříme jen o kongresu, který se konal roku 1872, a je
určitým historickým mezníkem.
2) Citován
časopis Ekonomický žurnál, str. 328, č.9, 1893.
3) Není snad
nutné připomínat, že Jung se odmítl kongresu účastnit. “Marx s Engelsem
mě nutili, abych přišel... Odmítl jsem... Druhý den přišli znovu... Engels mi
dokonce řekl: >Jste jediný člověk, který může zachránit sdružení.<
Odpověděl jsem že do Haagu mohu přijít jen pod jednou podmínkou, a to, když
Marx a on tam nebudou." - Je jasné, že i mezi jejich přívrženci byl jejich
vliv považován za zhoubný.
4) Wund ve
svém, výše zmíněném, projevu říká: "Hegel je pravý filozof restaurace. Je
přesvědčený, že individuum má ...sloužit státu a zcela se podřídit
jediné vůli. Chválí byrokratické instituce v absolutní formě... Všeobecná idea
jeho filozofie dějin je podřízena a zároveň slouží filozofům restaurace.
5) Marxisté se
domnívají, že jejich mistr jako první pojal dějiny materialisticky. Později
uvidíme, že myšlenky Vicovy, Lockeovy, Saint-Simonovi, Quéletovi, Buckleovy,
Rogersovy aj. byly připisovány Marxovi. Zde chci upozornit na rozpory těch,
kteří sice hlásají převahu hospodářského zápasu a lidského pokroku, a přesto
chtějí dělníky přinutit, aby
v zápase za hospodářskou a sociální emancipaci postupovali .....
politicky a v mezích zákona.
6) Všichni
sociálně demokratičtí překladatelé všech zemí hlásají, že výklad historického
materializmu přináleží Engelsovi a že Marx formuloval jenom princip. Později
uvidíme, jak tento poněkud zvláštní výklad Marxovi odporuje. Marx, revolucionář
z přesvědčení, nikdy nepopíral úlohu násilí a zápasů v dějinách,
nikdy také netvrdil, že induktivní metoda ve vědě je metafyzika.
7) S. Webb
říká, že to je anarchie. Autoru Dějin
Tradeunionismu jsme za toto konstatování vděční. Ano, jsme to my,
kdo hlásáme autonomii a solidaritu.